Že se blíží škola, oznámily mně každoročně v půli srpna padající hvězdy. Brzy na to odletěli rorýsi, začali se shlukovat k cestě do Afriky čápi, kaštanům hnědly listy a babička vařila švestková povidla. Přitom mi připomněla, že jsem o rok starší. Musel jsem se postavit k futru dveří a ona tam udělala čárku, připsala datum, abych viděl, jak rostu. Rostl jsem na můj vkus pomalu. Přál jsem si jít do školy a být dospělý, abych taky mohl říkat, že něčím jsem. Táta byl ekonom, děda byl strojař a obchodník, soused byl právník, strýc byl profesor latiny a řečtiny a já chtěl být kominík. Líbilo se mi, že kominíci mají bílé čepice, jsou černí od sazí a v očích jim svítí bělmo. Byli privilegovaní: mohli chodit po úzkých dřevěných lavičkách po střechách, kam ostatní lidi nesměli, a koukali se na svět shůry. Doma mi to nerozmlouvali. Když jsem šel po ulici s babičkou a někdo se jí zeptal, čím váš Kája bude, odpovídala: To je jedno, hlavně to, co bude dělat, musí umět nejlíp z celé ulice, aby uživil rodinu.

Do první třídy jsem se moc těšil, protože jsem se chtěl pochlubit, že umím číst. Naučila mě to babička: nejprve jsem četl doma nápisy na psacím stroji, rádiu a na konzervách, na procházkách názvy obchodů a začal jsem číst knížku o Ferdovi Mravencovi. Moc se mi líbily příběhy s Beruškou, s broukem Pytlíkem a hlemýžďem, na kterém Ferda jezdil jako na koni.

Se čtením jsem ale ve škole neuspěl: číst tam uměli všichni. Ředitel sestavil jednu první třídu z těch, kteří byli trošku pokročilejší, abychom se při vyučování nenudili. Byla to dobrá škola, stále jsme se při vyučování předháněli, kdo bude lepší, komu jde čtení a psaní líp. Psát jsem ale neuměl, sotva jsem se podepsal hůlkovým písmem a E jsem zrcadlově obracel. Kvůli tomu se mi děti smály. Naštěstí jsme psali v první třídě jen malou křídou na tabulku, kde se chyby daly mazat mokrou houbičkou. Sešity jsme v první třídě ještě neměli. Vzpomněl jsem si ale na babičku a řekl jsem si, že musím být nejlepší i ve třídě, abych uživil rodinu, a v době, kdy ostatní chodili na náboženství do katolického kostela, jsem ve třídě sám cvičil psaní. Ostatním klukům jsem ale záviděl, protože se chlubili, že v sakristii hrají s panem farářem fotbal.

Sotva jsem psaní zvládl, naší třídu zrušili kvůli třídnímu boji, což jsem samozřejmě tenkrát nevěděl. Nejen školní třídy pro chytřejší děti, ale i společenské třídy byly zrušeny. Všichni měli stejně vypadat, stejně vydělávat a stejně myslet. Na maminku se rozkřičela domovnice kvůli tomu, že nosila klobouk a ne šátek, a já poprvé doma uslyšel větu: O tomhle nesmíš ve škole mluvit. Soukromí bylo tajné: některé knihy se ukryly, aby je náhodou nikdo cizí neviděl a neudal nás, babička se bála na ulici mluvit cizím jazykem a některé děti měly zakázáno si se mnou hrát. Tehdy jsem podruhé od konce druhé světové války pocítil hmatatelně strach. Jen hvězdy po celou dobu padaly stejně, rorýsi odlétali, čápi se chystali na dalekou cestu a s tím strachem jsem zůstal sám. Snažím se z něj dodnes vypsat.