Kolik váží v duši dobřichovická lodička? To je otázka, kterou si kladu od té doby, co jsem viděl syna Ondřeje, když se vrátil ve dvaceti po třinácti letech na zahradu, kde jako malé dítě vyrůstal, a objevil tam v dřevníku lodičku, kterou s mámou kdysi vyřezával z borovicové kůry. Držel ji v ruce, jako drží rodič nově narozené dítě, něžně ji hladil a večer jsem ho přistihl, jak si ji dal k posteli.

Setkání s dětstvím mu obrátilo perspektivu: Hrozně se divil, oč je zahrada ve skutečnosti menší než ta, co mu zůstala ve vzpomínkách: Měl dojem, že potřeboval celý den na to, aby ji přešel. Naproti tomu lodička, kterou tam našel, v jeho vzpomínkách nabobtnala, zvětšila se a byla důležitější: Spojovala ho s dávno odešlým časem. Sloužila mu jako most, po kterém bylo možné přejít do minulosti, a on se uviděl se svou žlutou plastovou konvičkou jako malý šprček, který lije vodu tulipánům do kalíšků květů, a vzpomněl si, jak dostal vyhubováno, protože tulipány se pod tíhou vody lámaly, jak na něj do letní postýlky padaly růžové okvětní lístky magnólií a jak celá zahrada kvetla různobarevnými rododendróny a azalkami.

Když jsme večer spolu seděli u krbu a oheň plápolal, i já jsem po tom jeho mostě přešel do minulosti a viděl jsem se, jak s babičkou chodím sbírat zeměžluč, řepíček, zahlédl jsem louky plné slziček Panny Marie, včel, čmeláků a zelených poskakujících koníků, políčka plná chrp, svlačce a vlčích máků, nad nimiž poletují otakárci a žluťásci, cítil jsem fermežovou vůni pražců, po kterých jsme chodili, a viděl úvozové cesty obrostlé stromy, v jejichž větvích uvízla sláma ze snopů svážených z polí po žních. Dávno zasuté obrazy a vůně ozařoval oheň a já se podobně jako Ondřej ptal: Kolik váží v duši květ zeměžluče? Z fialových mraků v mé hlavě pršely maliny a ty, co dopadaly na rybník, hned po dopadu rozkvetly jako lekníny, které okusovaly zlaté rybky. Ty, co spadly na louku, se proměnily v meruňky a já si je kutálel po cestě jako míče.

A v tu chvíli mě napadlo, kam by se po Ondřejově mostě asi dostala babička, kdyby ještě žila, která se narodila v předminulém století. Když jsem byl malý a napadl sníh, vzpomínala, oč více ho bylo za jejího mládí. V Nerudově ulici, kde bydleli a kde měl její tatínek zlatnictví v purkrabským domě v čele ulice, nebyli přes haldy sněhu lidé vidět. Vzpomínala, že jim čouhaly jen hlavy. Prý u tohoto mého praděda rád sedával Jan Neruda s pivem, v kterém měl ohříváček, a vyprávěl mu, o čem bude psát. Pradědeček tam zase sedával za akurátně vykrojeným stolem, šosfel na klíně, aby ani zrnko zlata či platiny nepřišlo na zmar, a stále si při práci dýchal na brýle a pak si je leštil podolkem nebo náprsenkou kožené zástěry. Většinou ale měl v oku lupu, takže jsem si ho představoval jako strašidlo s vypouklým okem. Neruda údajně pradědečka inspiroval k tomu, že pro přátele začal dělat nemravné šperky: Milující se páry jako sponky do kravat pro pány, které šly rychle na odbyt.

Čert ví, jak to bylo ve skutečnosti, a už nikdy se to asi nedozvím. Klíč k tomu, co si pamatujeme, je jen v nás a ve vyprávění našich předků, kteří nás svým tradováním spoluvytvářejí. I když i my zase svými fragmentárními vzpomínkami vytváříme zpětně i jejich obraz. Tato topografie ztrát je jen pokusem o malý atlas mizení.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus