"Román není ani žánr, ani forma... Román je forma myšlení... Proto Milan Kundera zaujímá výjimečné místo v dějinách moderní literatury a myšlení... Román Nesmrtelnost nabízí zároveň jakési vnitřní uspořádání pro reflexi a přemýšlení," napsala kritička Daniele Sallenavová po vydání tohoto románu v roce 1990 v deníku Le Monde.

Román podle Kundery je to, co Descartes v Druhé meditaci nazývá "myslící věc": věc, která pochybuje, vnímá, chápe, tvrdí, chce, nechce, představuje si a také cítí. Evropský román nabízí problematickému člověku, jejž zrodila renesance, nenahraditelný prostor k meditaci o jeho existenci ve světě...

Tohle všechno mi proběhlo hlavou, když jsem si vzpomněl, že prvního apríla bylo autorovi legendárního Žertu z roku 1967 čtyřiaosmdesát let. Říkal jsem si, kdybych věřil na horoskopy, kterými se ostatně Kundera chvíli pod pseudonymem živil na začátku sedmdesátých let, když nesměl publikovat, že osud plný žertů a paradoxů mu vepsaly sudičky do života hned, jak přišel na svět.

A i jeho román Nesmrtelnost je meditací nad mnoha paradoxy naší existence na přelomu tisíciletí. Jedna z postav říká: "Co nazýváme s takovou úctou "kultura", je náš sebeklam, něco sice bezpochyby krásného a cenného, ale co pro nás znamená mnohem méně, než jsme s to si přiznat."

A podobně je to i s naším obrazem. Je naivní iluze si myslit, že náš obraz je jen zdání, za kterým je skryto naše já jako jediná pravá podstata, nezávislá na očích světa. Imagologové odhalili se vší cynickou radikálností, že je to právě naopak: naše já je podle "myslící věci románu" jen pouhé zdání, neuchopitelné, nepopsatelné, mlhavé, zatímco jediná skutečnost, až příliš lehce uchopitelná a popsatelná, je náš obraz v očích jiných. A postava románu to komentuje slovy: "A nejhorší je, že nejsi jeho pánem. Nejdříve se ho snažíš sám malovat, pak ho chceš aspoň ovlivňovat a kontrolovat, ale marně: stačí jedna zlomyslná formule a jsi navždy proměněn v truchlivě jednoduchou karikaturu."

A to amozřejmě platí hlavně o těch, kteří toužili po uznání, ale stali se slavnými, protože když v novinách oznámí, že nějaký neznámý člověk byl jmenován totálním oslem, je to něco úplně jiného, než když se ta zpráva týká toho, jehož knihy se čtou na celém světě. Sláva připojí ke všemu, co se takovému člověku přihodí, stonásobnou ozvěnu. A přesně podle tohoto autorova receptu ozvěna zestonásobila v říjnu 2008 i zprávu, že se v archivu našel policejní záznam, Kunderou nepodepsaný, starý 58 let, o tom, že údajně policii upozornil na neznámého člověka na koleji, který byl později zavřen. V rychlostní společnosti je však paměť krátká, takže poslední paradox Kundera nepředpověděl: Na jeho kauzu se zapomnělo a nad pošramoceným obrazem zvítězily jeho romány: Zvítězila kultura, kterou označil za sebeklam. Tenhle paradox skeptik Kundera nečekal a možná v něj ani nedoufal.