Je opravdu nezničitelné? Navzdory tomu, že „é-ání“ lze težko přežít bez psychické úhony? O tomto ošklivém jevu jsem se zmiňoval už před lety, článek se jmenoval Naši roztomilí é-áci. Před několika dny jsem však v našem prý jediném rádiu mluveného slova přetrpěl dva pořady, které mě přinutily vrátit se k tématu. Co je moc, to je moc. Nejen, že se za všechny ty roky v tzv. veřejnoprávním prostoru nic nezměnilo, ale naopak to vypadá, že é-ání dnes přímo vládne všem rozhlasovým vlnám, na kterých se více mluví, než hraje.

Pokud jsme na venkově, nemáme tam televizi. Nemáme ji záměrně a jsme s tím stavem naprosto spokojeni. Vlastně se pletu, nějaký televizor tam je, jenže už hromadu let nevybalený v krabici. Proč jsem ho vlastně kupoval...? Ale o to častěji si naladíme veřejnoprávní ČRo Plus nebo Radiožurnál. Prostě jen proto, že jsme zvědaví na to, co si bruselské elitářské politbyro přeje, abychom si mysleli. Funguje to téměř bezchybně.

Za celou dlouhou dobu, co na venkov jezdíme, jsem si už bezmála zvykl na stále rostoucí množství mužských é-ajících hlasů, povětšinou pozvaných hostů té či oné rozhlasové stanice. Také jsem pochopil, že ti zpovídaní nešťastníci é-ají zejména proto, že se snaží vyždímat ze sebe takovou odpověď, kterou zpovídající očekává. V normálním životě totiž o žádného é-áka nezavadíte. Proč to proboha všechno dělají? Rádio je většinou představuje jako respektované odborníky. Bojí se tedy, že by svou reputaci zpochybnili, kdyby odpovídali jinak, než jak očekává redaktor, který je pozval? Odpovězte si sami. Jisté je, že blekotáním s proloženým é-ánim si ji zpochybňují ještě více, pokud nějaká kdy vůbec existovala.

Jenže tohle není zdaleka vše. Řeknu vám, že slyšet v těsném sledu za sebou několik hostujících é-ajících žen, je něco ještě hrůznějšího. Z jejich hlasového projevu čiší bezradnost a zoufalé úsilí vypotit odpověď správně podle zadání. Celek pak nejen dává tušit, ale přímo do nebes volá, že jsme svědky pěkně zvlčilé redakční manipulace v přímém přenosu.

Mí drazí, na slovo vzatí, a podle té či oné stanice také prý uznávaní odborníci či odbornice, na kolenou vás prosím: Než si vlezete před mikrofon, odnaučte se é-at. Zkuste buď mluvit o něco pomaleji, anebo o trochu rychleji myslet. Ušetřete mé nebohé uši, ty přece za nic nemohou. É-ání je nejen neobyčejně odporné, ale také nevyhnutelně snižuje věrohodnost všeho, co tímto způsobem vypouštíte z úst. Když to nezvládnete, raději redaktorům poděkujte a zůstaňte doma.

Šéfredaktoři by se neměli divit a tvářit se překvapeně, když se k nim nějak donese, že posluchači neberou jejich pořady plné é-ání vážně. Celá ta neprofesionální příšernost je tu s námi už nejméně pět let a možná i déle. Proto se za všechny poslouchající nebožáky, kteří nic zlého nezavinili, hlasitě a bez é-ání ptám: To s námi má é-ání zůstat zase na věčné časy a nikdy jinak?