Češtinář Miloš Hoznauer. Letos mu bude pětaosmdesát, ohníčky v očích mu pořád planou... ale tenkrát na konci 70. let to byl charismatický kantor a neodolatelný sexy chlap v plné síle. A zvláště my – intelektuálně zaměřené studentky z gymnázia Na vítězné pláni – jsme svého profesora obdivovaly.

Autorka se svým gymnaziálním idolem (foto: Tomáš Hlaváček)

Na tento pražský ústav s námi chodila dívka, která češtináře tak zbožňovala, že mu nejen hleděla celé vyučování zamilovaně do očí, ale po škole chodila do blízkého parku na Vyšehrad, tam vysedávala na opuštěné lavičce pod hradbami a představovala si, co by panu profesorovi pověděla, kdyby tam seděl s ní. A také přemýšlela, co by jí řekl on…

A možná byla nešťastná z toho, že nemá jedničky z gramatiky, ani nadání psavce, takže si jí češtinář při hodinách příliš nevšímal a rád konverzoval hlavně se studenty, kteří vládli mateřštinou nejzdatněji.

Téměř každý měsíc jsme totiž dostávali za úkol slohové práce a jejich témata byla na dobu zapšklé totality velmi nestandardní: Jak se srážejí moje životní ideály s realitou. Kde hledají studenti své životní vzory. Co jim chybí ve škole…

Pan profesor Hoznauer (literát, zbavený z politických důvodů možnosti publikovat i učit vysokoškoláky) nás tak nutil zamýšlet se nad společenskými tématy, která tehdy trápila i jeho samotného.

Dokonce nám jednou zadal téma, co by tehdejšímu společenskému ovzduší říkal sám Lenin, visící během státních svátků ve všech výlohách. Třeba i v masnách mezi buřty a vepřovými kýtami, jak odvážně popisovala moje spolužačka Štěpánka Drexlerová. Kde je té holce asi dneska konec? Vždyť právě ona psala na gymplu ty nejlepší a nejzajímavější úvahy. Její styl se mi tehdy tak líbil, že jsem se ho sama pokoušela kopírovat…

Nedávno jsem se s profesorem Hoznauerem sešla a bylo to krásné setkání. Vypravili jsme se za ním do jeho divokého přírodního útočiště na Berounce se spolužákem Tomášem Hlaváčkem, kterého jsem na gymplu též platonicky milovala... A právě Tomáš si vzpomněl na to tajemství jedné Hoznauerovy žákyně, jež o svém češtináři snila na opuštěné vyšehradské lavičce.

Když jsme o ní vyprávěli panu profesorovi, nejdřív se jen záhadně usmíval. A pak řekl, že už o ní už ví. A dokonce nám svěřil, že prý na té lavičce – víc jak třicet let po naší maturitě – spolu jednou seděli… Co mu řekla ona a co jí řekl on, už jsme se ale nedozvěděli.

P.S. V každém případě... i díky gymnaziálním slohovým pracem - a tudíž zásadním vlivu našeho sexy češtináře na mou profesní orientaci - teď můžete číst tyto řádky.