28.9.2020 | Den české státnosti


DOBROU CHUŤ: Syrečky

8.4.2020

Babka přišla k doktorovi.
„Pane doktore, Já mám už nějakou dobu strašný větry. Furt a furt prdím. Třeba za tu dobu, co tu jsem a měřil jste mi tlak, tak jsem se uprdla asi dvacetkrát. A vůbec to není cejtit ani slyšet.”
„No, tak tady máte prášky, berte je tejden a přijďte se ukázat, ” praví pan doktor.
Za týden je bába nazpátek jak na koni.
„Sakra, pane doktore, co jste mi to dal za prášky? Ty prdy teď strašně smrděj?!?” doráží na lékaře.
A on povídá: „No, takže ten nos už bychom měli spravený. A teď bychom se měli zaměřit na uši...“

Škoda 1000 MB spokojeně zabrumlala, vzadu se babička, děda i dvě dětičky slisovali k sobě, žena jako vždycky ještě naposledy kontrolovala, zda jsme něco nezapomněli, abychom pak dole pod kopcem zjistili, že něco určitě ano, zařadil jsem za jedna a vyrazili jsme k domovu. Neděle odpoledne je smutný čas. Víkend na konci a pracovní týden před námi.

Vyklopil jsem přední větrací okénko, které nahrazovalo v těch dobách v autech klimatizaci, a vyrazili jsme k domovu. V první zatáčce, „vracečce”, která se projíždí krokem, jsem cosi nasál do nosu. Jakýsi zápach, něco, jako by cosi kdesi hnilo, děsný smrad.

SYREČKY!

Moje žena, láska milovaná, ta bestie jedna, určitě někde v kufru schovala syrečky. Včera je měla k obědu a večer při přátelské sešlosti si s Pavlem, sousedem z vedlejší chalupy, notovali, jaký je to pošušňáníčko. Prd je to pošušňáníčko! Smradlavej hnus to je! Jak to může někdo jíst, takový zvěrstvo?! To aspoň byl můj názor.

Dupnul jsem na brzdy tak, až tchyně vzadu přestala mluvit. Což se jinak stávalo skutečně zřídka. Protože babička trpěla dojmem, že když už je člověk v tak luxusním dopravním prostředku, jako je automobil, musí se o řidiče a posádku starat. Nejen materiálně. Ale i duševně. Housky s máslem a kolečkama salámu měla vždy předem připravené na cestu tam i zpět. Informace také.

O to, abych při řízení neusnul, se pečlivě starala vyprávěním všech svých týdenních příhod s kamarádkami, co je sestěhovali z domků na kraji Prahy do krčského paneláku. A tak nám vždy při cestě barvitě líčila, co všechno tyhle šedesátileté a starší divošky za týden prožily.

Většinou to byla dramatická líčení toho, kdy se která s kterou pohádala, která s kterou nemluví, případně zda je nějaká mladší obyvatelka paneláku „v tom”. A pravděpodobně s kým a tak. Běžné holčičí, tedy v tomto případě už babské starosti. Babička mluvila, nevyžadovala ani přílišných odpovědí od ostatních a když vyprávěla nějakou obzvláště dramatickou příhodu, když líčila, co řekla „tamta” a co jí na to „ona” odpověděla, a nikdo z nás nereagoval, vkládala do líčení příhod stále více a více dramatického výrazu. Dokázala se dokonce někdy, v záchvatu líčení napínavé příhody, kdy nám líčila postoje té anebo oné, hádat i sama se sebou. Stanislavského metoda působení na diváka a posluchače jako vyšitá.

Děti a děda, kteří už, jak bylo jejich zvykem, po ujetí prvních metrů usínali, sebou trhli, jak jsem zastavil, otevřel dveře a vyrazil k předku auta. Škoda MB 1000, jak pamětníci vědí, měla kufr vepředu. Neurvale jsem otevřel víko nedbaje toho, zda tím, jak silně zmáčknu kapotu proti bezpečnostnímu péru, nenechám na ní, tedy na té kapotě, otištěné prsty. To se na kapotách vyráběných znárodněným průmyslem z takzvané „nočníkové oceli” občas stávalo.

syrečky

Vášně se mnou lomcovaly jak s Jagem anebo Maryšou. Bylo nutno vykonat čin! Najít ty syrečky a vyhodit je, než to se mnou majzne. Venku je třicet pět nad nulou a v kufru jsou syrečky. Žena neříkala celou dobu nic, z čehož bylo patrné (jak zná každý manžel), že dobře věděla, o co jde. A tušila, že to asi trochu přehnala.

Konečně! Prohrabal jsem už skoro celý kufr, když tu v rohu, nenápadně v tašce zabalené, nalezl jsem cosi. Cosi byla sklenice zavařovačka, i s gumičkou a sponkou nahoře, zabalená do igelitu, opět převázaného gumičkou a uvnitř té sklenice byl „corpus delicti“. Nedojedený balíček olomouckých syrečků.

Prosím vás, nenuťte mne říkat „olomoucké tvarůžky”. To je, jako když se říká hajzlbábě „podlahová kosmetička hygienických zařízení“. Tvarůžek je tvarůžek a syreček je syreček. Tvarůžek voní a je bílý a elegantní. Syreček je nažloutlý a většinou olezlý, někdy se dokonce mírně roztejká a rozblemcává a vždycky příšerně smrdí!!!

Kdo tvrdí, že né, tak má nos jako ta bába v tom vtipu na začátku.

Nevěřícně jsem zíral na složitě zabalený balíček obsahující inkriminovaný kus potraviny a jen mi blesklo hlavou, jak je možný, že i když je takhle zadeklovaný a utěsněný, že to pořád tak děsně smrdí! Podrobněji jsem to však nemínil zkoumat. Rozmáchl jsme se jako antický Diskobolos ve vzorně sportovním postoji a mrštil balíčkem, co se skládal z igelitu, zavařovačky, gumičky, klipsy a rozjedeného balíčku syrečků, daleko do louky. Kašlu na ochranu přírody! I kdyby sebou měla srnka, až si k tomu večer čuchne, seknout, já to s sebou nepovezu.

Až do Prahy bylo v autě ticho.

Člověk, tedy v tomto případě manžel, nemá nikdy pro klid svojí duše přesně vědět, co si kdo kolem něj povídá. I kdyby se jednalo o manželku ze všech nejmilejší.

Moje žena si ovšem o události povídala. Vyšlo to najevo, když jsme po nějaké době seděli večer u souseda Pavla v chalupě. Trochu se popíjelo, vedly se řeči a najednou, koukám jak blázen, mluvíme o syrečkách.

„In vino veritas,” říkají latiníci. Ovšem už nedodají, že taky v něm, tedy po něm, prostě když se upije, vznikají pěkný blbosti. A nemusí jít jen o víno. Stačí jakýkoliv alkohol. Generálové Rudé armády, prý notně zvodkovatělí, se jednou před lety rozhodli, že obsadí Afghánistán. Průser, který vznikl, řešíme dodnes.

Ale vraťme se do té noci. Tehdy jsem nepojal plán, že někoho přepadnu, ba ani nic jiného podobného. Jen jsem slíbil, že - když tvrdí, že je to takový úžasný jídlo - tak smrad nesmrad, ochutnám to.

Účastníci diskuze, tedy moje žena, kamarád Pavel, jeho vždy elegantní žena Jana, do které by to člověk na první pohled snad ani neřekl, ti všichni totiž syrečky jedí. Co jedí! Oni si na nich debužírují. Takže za pomoci „démona” alkoholu si na mně vynutili slib, že je příště ochutnám.

Někdy je člověk nesen vírem událostí, aniž by na ně měl nějaký velký vliv. Třeba v době revolucí, povodní, svatebního obřadu a podobně. Takže najednou druhý den koukám, že sedím u Pavla v kuchyni, Janinka elegantně krájí chléb a maže jej máslem, Pavel vytahuje odkudsi syrečky, klade je na talíř. A krájí nožíkem na malé čtverečky. A moje žena na mne přitom mluví stále, stále a taky furt a nepřetržitě konejšivým hlasem. Asi tak, jako když nesete děťátko na injekci a chcete je předem uklidnit, protože řve jak tur.

Otevřeným oknem se zvenku linula vůně posečené trávy, to jak Pavel před chvílí posekal zahradu, a smrad z benzínu do dvoutaktního motoru, protože ji sekal motorovou sekačkou.

Někdo přisunul talíř se žlutými kolečky přede mne.

V tu chvíli mne zahalila silná, vše pronikající vzpomínka na mé bojové druhy z Československé lidové armády - letiště Čáslav-Chotusice.

Vzpomněl jsem si, jak jsme se po dni plném namáhavé vojenské služby při obraně naší socialistické vlasti sešli na cimře, úlevně se svalili na kavalec vonící senem a slámou, kterými byl nacpán. Jeho jemnou vůni však ihned přehlušovala chlapská a přímo dramatická vůně... šmarjá, co to kecám, děsnej smrad z onucí, když jsme shodili po celodenním nošení boty zvané „půllitry”. Jen málokdy, jen výjimečně jsem si vzpomněl na svá vojenská léta tak intenzivně, jako nad těmi syrečky. Jestli byl smrad z těch zapocených nohou větší než smrad ze syrečků, nemohu objektivně porovnat. Dělila ty zážitky řádka let. Ale ten samotný odér, ten typický odér, ten se nezapomíná.

Pavel nabízel: „Dej si, je to vynikající.” A napichoval kousky syrečku na nůž a jako pravý labužník je vkládal obřadně do úst. Dokonce přinesl odněkud sklenici mléka, že prý s mlékem je to nejlepší.

Nejlepší by bylo vrazit si dva prsty do nosu, co to jde nejhlouběji. Ale to by se mi pak blbě jedlo. Ovšem chlap drží slovo. Zvláště když se dívá na svoji lásku nejmilejší, jezinku jednu, mající v očích holčičí výraz, který lze jen těžko popsat, ale jde dobře pochopit. A já ho chápal.

Nabodl jsem na vidličku kousek té proklatě žluté hmoty s mazlavým povrchem a s bělejším středem a vložil ji do úst. To bylo zajímavý - venku to smrdělo víc než vevnitř?! Pro jistotu jsem ukousl kousek měkkého chleba s máslem... Přátelé, měkký chleba s máslem, ten český chleba, co ho ve Francii nechtěl ani pes a na Balkáně od něj znechuceně odběhly i slepice, ten já miluju! Ani nepotřebuji nic jiného. Jen měkký chléb s máslem a ukousnout malé sousto...

Huš! Nazpátek k syrečkům. Žvýkal jsem, žvýkal, zápach zapařených nohou byl všude kolem mne, protože přátelé se přidali a cpali se syrečkama jak zjednaní. Jak je to známo z ukázek a zkušeností z požívání různých omamných poživatin, za chvíli už je všem všechno jedno. Kolem dokola se rozhostilo nábožné, skoro by se dalo říci obluzené ticho, všude byl klid a mír a v břiše pohoda. Lidi, já jsem pojídal syrečky! Já osobně a přikusoval jsem k nim voňavý chléb a zapíjel to chlazeným mlékem.

No, přátelé... VYNIKAJÍCÍ.

Tedy smrad děsnej, to jo, ale jídlo je to úžasný. Ta orgie chutí na jazyku, ten silný a zároveň jemný dopad na chuťové pohárky, ta mazlivá rozplývavost. Úžasné. Tedy až na ten puch! Ovšem, nic není úplně dokonalé, že.

Od té doby jsem už nikdy žádný syrečky nevyhodil. A jak jsem se osmělil, dokonce jsem si dal i syrečky utřené s cibulí, i smažené syrečky v hospodě, a tak jsme se všichni, co se týče syrečků, usmířili.

Moje žena, já, Pavel, jeho žena i ty syrečky. A od té doby jsme věrní přátelé, jako Amis a Amil. Ti by to pochopili, tu společnou náklonnost k sýrům. I smradlavým. Vždyť to byli Francouzi. A Francouz bez sejra? To není žádný Francouz.

Ovšem co se ti žabožrouti vytahují, he? Každý Čech - Moraváky zahrnuji taky - bez lásky k syrečku není žádný vlastenec.

Takže nejprve seženeme měkký chléb. Máslo, pokud možno takzvané „nedělní“, solené taky není k zahození, otevřeme balíček olomouckých syrečků, pěkně uleželých a dáme se do toho.

Nejprve chléb nakrájíme...

A abychom si ty syrečky vůbec, ty vůně a chuť, užili, uděláme s nimi třeba tohle:

Koně vrané tety z Hané (s lepenicí)

8 koleček olomouckých tvarůžků
4 plátky pečeného salámu
tuk na smažení
citrónová šťáva
1/2 kg oloupaných brambor
1/2 kg kysaného zelí vejce
2 lžíce mléka nebo smetany
hladká mouka
strouhanka
Na lepenici lžíci tuku (nejlépe sádla), 1 větší cibuli, 2 lžíce mléka, sůl

Postup přípravy:
Mezi dvě kolečka tvarůžků vložíme jeden plátek salámu, zpevníme párátkem. Obalíme jako řízek nebo jen v těstíčku a usmažíme dozlatova.

Příprava lepenice:
Rozmačkané brambory přelijeme vroucím mlékem a vymícháme v kaši. Oloupanou cibulku nakrájíme nadrobno, osmahneme na tuku, vložíme do hrnce 2/3 dávky překrájeného kysaného zelí, může být i sterilované, a krátce podusíme. Podušené zelí spolu se zbývající částí zelí vmícháme do kaše.

A kdyby nám náhodou lepenice zbyla, protože by se někdo nad obyčejným jídlem ošklíbal, zaradujeme se v duchu a pak si k ní osmahneme cibulku a dáme kus uzeného a už se zase máme nezdravě, ale dobře!

No a v knize jsou ještě další dva recepty na to, co se syrečkama.

Čtení je ukázka, kapitola z mojí knihy „Kdo rád jí, ať zvedne ruku“, která by se měla dát už brzo koupit přes internet.  Kniha už byla jinak dávno vyprodána, ale letos na jaře se objevilo pár balíků této knihy v zapomenutém skladě, protože lidi jsou holt bordeláři. Takže knihu „Kdo rád jí, ať zvedne ruku“ (270 str.) s veselými kresbami L. Lichého, si můžete objednat včetně podpisu autora až do domu (a to za slevu na konečných 249 Kč včetně balného a poštovného) na mailové adrese m.vitovcova@volny.cz

*****************************

A jestli se vám tohle líbilo a máte čas anebo se chcete jen pobavit, můžete si stáhnout i mé dvě e-knihy, a to „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“ nebo „Hurá na chalupu“, na www.kosmas.cz.
A v rámci toho, že jsou knihkupectví zavřená, udělali jsme skupinu Čteme svoje knihy a tam jsem vám amatérsky něco načetl:

.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.