11. května 2022 v sedm ráno zemřel v Praze v nedožitých 93 letech (což je věk, jenž zřejmě představuje nějakou magickou hranici) spisovatel Vlastislav Toman, někdejší šéfredaktor časopisu ABC.

Pavla Tomanová, jeho paní, mi pak stručně napsala: „Věřila jsem, že se z nemocnice vrátí, rozloučení bude v úzkém kruhu rodiny.“

V Tomanově případě mám pocit, že z karet, které obdržel do života, vyždímal maximum. Lépe řečeno: uhrál s nimi, co by jiný viděl jen jako světla posledního vagónu. Ve finále života se Toman dožil věru překrásných souborných vydání prakticky všeho, co kdy napsal. Jde o dlouhou řadu vázaných, velkoformátových, pestrobarevných, tematicky vždy sevřených knih. Například IKS. Strážci času (2018), Dobrodružství na Marsu i Zemi (2017, doslov Milan Krejčí), Strážci (2016), Výpravy do ztracených světů (2020, doslov Milan Krejčí), Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana (poprvé 2013, doslov Ivo Fencl), Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana 2. Příběhy psané střelným prachem (2016, doslov Ivo Fencl) atd.

Nejnovější z těch svazků se vlastně začal prodávat teprve nedávno - pod titulem Nové příběhy Malého boha a Kruana. Život s Ábíčkem a je doplněním i pokračováním populárních příběhů z Tomanovy Žluté planety. Nově je kreslil Petr Šrédl z Plzně, kde se Toman roku 1929 narodil a kde ho také vřadili do edice Ulita (svazek 48): Ohlížení (2017) jsou propracované vzpomínky na dětství.

Udivovalo mě, když někdy říkal: „Já už jsem smolař.“ Totiž to naprosto nebyla pravda. Životem prošel se štěstím; i když uznejme, že tomu štěstí chodil umně naproti.

Byl jednak pracovitý, jednak se o něm říkávalo, že vypuzen dveřmi se vracívá oknem. Sám to rád dotvrzoval, snad si to i pochvaloval, už byl takový.

Takřka nic, co Vlastislav Toman vytvořil, nezůstává ladem, a velká většina jeho komiksů i povídek byla reeditována. Ba nejednou. Došlo a dochází k dotiskům. První Zlaté knihy se prodaly desetitisíce výtisků, což dnes znamená obrovský úspěch. A prodává se dál, zrovna tak i ta druhá. Toman skutečně byl i výdělečně činný do svých posledních dní a obalamutil jej patrně pouze nejmenovaný producent slibovaného filmu o zmíněné Žluté planetě. Filmu, na který dodnes existuje jenom jakási průzkumná upoutávka. Ještě několik týdnů před smrtí si mi Vlasta stěžoval, že má s tím pánem „dál“ trápení. - Ale třeba ten film jednou někdo natočí.

Mně bylo teprve deset let, když byl seriál s Kruanem v časopise v nejlepším, ale časopis se mi nedařilo sehnat. Vždy jsem ve školní třídě četl jen pár dílů. Náhodně. Přitom ABC vycházelo ve stotisícových nákladech. Přesto mizelo z pultů i zpod pultů. Dnes už to mají nostalgici všecko na talíři, zatímco desetileté děti už povětšinou zajímá něco jiného. Kolik by jich Tomanovi přišlo asi na pohřeb?

O tohle naštěstí nejde! Rozhodují jiné věci. Byl tu, neuvěřitelně pilně pracoval, nedal se odbýt a nutno konstatovat, že taky uměl plavat s proudem dob. Ve funkci šéfredaktora prestižního časopisu se udržel od konce let padesátých až do začátku let devadesátých. Nato mohl vydechnout, ale ani ho to nenapadlo. Taky následujících třicet let zaplnil prací a nesčetnými aktivitami. Měl stále zdravou mentalitu chlapce, drive, hodnou ženu, zvláštní naivitu a snad jen jeho občasné srovnávání s Foglarem poněkud kulhá. Protože byl úplně svůj. Nezmizí.

https://www.youtube.com/watch?v=IoS0GVaF1CA