Financování „záchrany klimatu“ se nikdy moc neřešilo. Předpokládalo se, že peněz bude vždycky dost. Jenomže erár není bezedný a opadá i nadšení soukromých investorů konat „dobro“. Velký klimatický mejdan tak není z čeho platit.

Za pár dnů přiletí světoví hlavouni do Dubaje, aby kázali klimatickou apokalypsu a ordinovali lidstvu pokání ve formě společenské a ekonomické střídmosti (zde). Jde o další díl v seriálu klimatických summitů, tentokrát označený jako COP28. Což je však nejspíš to jediné, čím se bude od těch předchozích lišit. Opět tedy budeme poslouchat ty samé kecy o „poslední příležitosti zachránit svět před dopady klimatické změny“, opět se najde několik snaživců předhánějících se v tom, kdo přijme odvážnější klimatický závazek, čehož opět využijí chudší země k tomu, aby si řekly o další prachy. A pak poté, co hlavouni svými tryskáči odletí, začnou aktivisté opět vykřikovat o tom, že „cíle jsou málo ambiciózní“ a že „je třeba přidat“.

Svolání klimatického summitu do Dubaje je přitom docela výsměch. Není totiž zrovna vzorem „udržitelnosti“. Provoz všech těch klimatizovaných skleněných paláců a další infrastruktury včetně lyžařského areálu je zkrátka stále náročnější na spotřebu elektrické energie a výkon tamních převážně paroplynových elektráren už nedostačoval. Takže bylo nutné postavit elektrárnu novou – uhelnou, přičemž uhlí se do ní dováží z Japonska (zde). Takže pořádat klimatický summit v Dubaji je zhruba totéž, jako svolat konferenci o lidských právech do Severní Koreje.

Nicméně jedno téma se tam podle mne moc nahlas přetřásat nebude – jak celý ten „boj s klimatem“ ufinancovat. Zatím se tak nějak předpokládalo, že rozpočty jsou bezedné a rotačky elektronický peněz jich dokážou vygenerovat tolik, o kolik si klimatičtí šíbři řeknou. To už ale přestává být pravdou. Před nedávnem totiž německý Ústavní soud zatrhnul vládě Olafa Scholze prošustrovat na klimatické projekty 60 miliard euro, které zbyly na „covidovém“ účtu (zde). Bylo by tím porušeno pravidlo tzv. dluhové brzdy, protože to může být překročeno pouze v „nouzových situacích“. Tedy v případě náhlých a nepředvídatelných událostí majících obrovský dopad. Což však podle mínění soudu rozhodně není klimatická změna, protože nesplňuje právě podmínku náhlosti a nečekanosti.

Německá vláda tak byla postavena před dilema, co si v dané situaci počít. Nabízela se v podstatě tři řešení. Tím prvním bylo zvýšit daně. Jenomže pumpnout Němce o další peníze za současné situace, kdy se stále vyrovnávají s dopady vysokých cen energií, by si asi jen tak někdo nelajznul. Druhou variantou bylo odpískat některé investice na projekty „boje s klimatem“. Ovšem než by od nich němečtí vládní politici ustoupili, tak to snad raději spolknou živou žížalu. Takže zbývala varianta třetí, kterou bylo najít způsob, jak dluhovou brzdu obejít. Vláda prostě vyhlásí „nouzovou situaci“ způsobenou vysokými cenami energií, nechá si to odsouhlasit parlamentem a může dál vesele utrácet (zde).

Přestože se tedy pro tentokrát nejspíš podaří politikům z celé situace vykličkovat, je zřejmé, že financovat „zelenou transformaci“ zatínáním rozpočtové sekyry nebude dlouhodobě možné. A občas zmiňované plány, že si na investice vydělají ekonomiky tím, že firmy budou generovat dostatečné zisky, ze kterých bude možné klimatické projekty financovat, se ukazují také jako chiméra. V EU, která chce jít v „boji za záchranu klimatu“ příkladem celému světu, totiž ztrácejí v jeho důsledku firmy postupně konkurenceschopnost, takže je místo toho čeká spíše boj o přežití. A nevychází ani sázka na soukromé investory. Jejich nadšení cpát peníze do „udržitelných“ fondů totiž při pohledu na jejich výsledky poněkud opadá. Ony prostě moc nezáří a v souboji s těmi „neudržitelnými“ prohrávají (zde). Za oceánem dokonce začal jejich počet klesat (zde). Investorům zkrátka došlo, že ve světle celosvětové konkurence nebudou vítězit „zelené“ firmy chlubící se vysokým počtem žen v managementu a diverzitou svých zaměstnanců, ale ty, které dokáží efektivně vyrábět to, co dává zákazníkům smysl kupovat.

Tváří v tvář tomuto klopýtání „udržitelných“ fondů se jejich zastánci ohánějí argumentem, že investoři do nich nevkládají peníze proto, aby vydělali, ale jsou pro ně důležitá i „nefinanční kritéria“ (zde). A jsou tedy připraveni „v krátkodobém až střednědobém horizontu na nižší výnosy z akcií s vyššími předpoklady udržitelnosti“. Otázkou je, jak dlouho jim toto odhodlání vydrží. Za oceánem takových investorů ubývá, a naopak přibývá těch, kterým už došla trpělivost a svoje prostředky přemísťují do fondů sice „neudržitelných“, ale zato ziskových.

Státy budou prostě čím dál obtížněji hledat peníze na financování klimatických projektů, firmy na ně nevydělají a soukromí investoři nebudou chtít cpát prachy do projektů, které jim místo zisků přinášejí jen dobrý pocit. Hodování na klimatickém mejdanu zkrátka nebude mít kdo financovat. A tak skončí.

Ale ten binec, co po něm zůstane...