Jednou z priorit v rámci EU se v posledních letech stalo plnění cílů tzv. Zelené dohody pro Evropu, známé jako Green Deal a s tím spojený boj s klimatickou změnou. O ambicióznosti vytyčených cílů nemůže být pochyb. Žádná jiná část světa si nenastavila laťku tak vysoko. Do roku 2050 má být evropská ekonomika bezuhlíková.

Přijaty už byly některé návrhy, které mají uzpůsobit politická opatření EU v oblasti klimatu, energetiky, dopravy a zdanění tak, aby se podařilo dosáhnout snížení čistých emisí skleníkových plynů do roku 2030 alespoň o 55 % oproti úrovni z roku 1990.

Obavy ze zchudnutí
Realizace některých opatření však už od začátku budila u nezanedbatelné části obyvatel i ve starých členských zemí silně odmítavé reakce. Zvláště mezi sociálně slabšími obyvateli panují mnohdy naprosto oprávněné obavy z toho, že zelené regulace, ať už na národní či evropské úrovni, přispívají ke zhoršení jejich životní úrovně a škodí ekonomice.

Navíc musíme vzít v úvahu nejistotu obyvatel způsobenou jednak nejdříve covidovou krizí, kdy utrpěly ekonomiky prakticky všech států Evropy, a aktuálně především kvůli válce na Ukrajině, která evropským ekonomikám také rozhodně neprospívá a lidem na jistotě nepřidává.

Nevyhnutelným důsledkem zelených regulací byl vzestup protestních hnutí: první vlaštovkou se staly mnohaměsíční rozsáhlé protesty ve Francii. Po ohlášení zvýšení daně z fosilních paliv v listopadu roku 2018 vypukly v zemi galského kohouta masové a často násilné protesty známe jako hnutí Žluté vesty.

Až poté si prezident Macron a jeho vláda začali uvědomovat, že svými pokusy protlačit radikálních opatření, která zasáhnou životní úroveň obyvatel, budou jen přibývat další protesty.

Nepoučitelnost je věčná
Protesty žlutých vest se měly stát varováním pro celou Evropu. Jenomže lidé bývají nepoučitelní. Ani projevy nespokojenosti ve Francii nevedly k většímu zohlednění dopadů zelených opatření na ekonomiku a životní úroveň obyvatel.

Evropská komise přišla zvláště zásluhou dnes už bývalého místopředsedy EK a komisaře pro klimatickou změnu, nizozemského socialisty Timmermanse s řadou návrhů, které by měly naprosto zničující dopady na evropskou ekonomiku. Zelená politika a ochrana životního prostředí je důležitá, ale styl, kterým to pojal tento pán, byl čistý fanatismus.

Kontroverzní nápady Timmermanse
Jen pro připomenutí několik návrhů, které vzbudily největší kontroverze: Součástí balíčku opatření kolem Green Dealu, byl např. úplný zákaz prodeje nových aut se spalovacím motorem od roku 2035.

Dále se v taxonomii udržitelných zdrojů energie mělo jednostranně spoléhat jen na obnovitelné zdroje jako jsou slunce a vítr, což by budoucnu výrazně ztížilo např. financování energie z jádra, která má v mnoha zemích klíčový význam pro výrobu čistší elektřiny.

Ne náhodou patří Francie a Švédsko v rámci EU k zemím vyrábějícím nejčistší energií, pokud jde o průměrné emise CO2 na jeden vyrobený kWh. Oba státy mají výrazný podíl energie vyrobený v jaderných elektrárnách, země galského kohouta dokonce nadpoloviční (více než 60 %).

Švédsko vyrábí 35 % energie v jaderných elektrárnách a téměř veškerou ostatní z obnovitelných zdrojů, především z hydroelektráren.

Kapitolu samu pro sebe představuje aktuálně návrh normy Euro 7. Jak napovídá název, jde o sedmou ze série evropských emisních norem pro nově vyráběné automobily. V plánu bylo od 1. července roku 2025 zpřísnit požadavky na emise u nově vyráběných osobních automobilů a o dva roky později i pro ty nákladní.

Požadovalo se mimo jiné masivní snížení limitů oxidů dusíku ze současných 80 mg/km na 60 mg/km. Nové emisní normy mají mít stejná pravidla pro všechny vozy bez ohledu na druh pohonu. Celkový výčet novinek byl ale mnohem delší.

Požadavky na zavedení extrémně přísné normy by byly do roku 2025 nerealizovatelné a pro další výrobu aut v Evropě (včetně Česka) prakticky likvidační. V sázce by byly statisíce pracovních míst. Tudy opravdu cesta nevede!

Dosažení výjimek
Každá akce ale zároveň musí zároveň vyvolat i nějakou reakci. A ani zmíněné šílené návrhy, motivované především zaslepeností zelenou ideologií a nezohledňující např. dopady na ekonomiku a životní úroveň obyvatel, nebyly žádnou výjimkou.

Proti všem opatřením se vzedmula mohutná vlna odporu, kterou nebylo možné ignorovat. V šoku byl nejen automobilový průmysl či energetický sektor, ale také nezanedbatelná část evropské veřejnosti.

Ve všech uvedených případech se proto naštěstí podařilo dosáhnout alespoň částečných změn. Spalovací motory nakonec budou moci být i po roce 2035, pokud budou na syntetická paliva navíc s možností přehodnocení v roce 2026.

Jádro a plyn budou alespoň dočasně mezi čistými zdroji. Za čisté budou považované jaderné bloky schválené do roku 2045. Komise také odstranila dílčí termíny pro přechod k čistému plynu a ponechala jen konečný rok 2035, kdy budou muset zelenými investicemi podpořené podniky využívat pouze nízkoemisní plyny.

Také v případě normy Euro 7 už je nyní jasné, že její původní striktní podoba je už tabu a zcela určitě se zmírní. Požadované hodnoty vypouštěných emisí ve výfukových plynech by měly zůstat na úrovni emisní normy Euro 6. Vozy také nebudou muset splňovat emisní limity i v nejextrémnějších případech, jak bylo uvedeno v původním návrhu nařízení.

Další šílené a nepromyšlené návrhy
Problém nepředstavují pouze návrhy na evropské úrovni, ale i v některých dalších evropských státech. V Německu vyvolal vlnu nespokojnosti návrh povinné změny domácího vytápění. Zelení navrhovali faktický zákaz vytápění na plyn a topné oleje už od roku 2024!

Podle původního návrhu by německé domácnosti musely přejít z plynových kotlů na tepelná čerpadla či jiné obnovitelné zdroje vytápění. Vedle nespokojenosti obyvatel vyvolal návrh i rozpory uvnitř vládní koalice, proto byl původní návrh nakonec přehodnocený.

Nakonec se podařilo prosadit řadu výjimek. Nejvýznamnější je patrně ta, že lidé si budou moci i nadále pořizovat i plynové topení. Bude ale muset být takové, aby po přestavbě bylo schopné fungovat na vodík, biometan či podobná paliva.

Vyšší ceny energií a s tím spojené vyšší náklady na život samozřejmě nemohou být pro žádného člověka ničím příjemným. Ke zlepšení situace na poli energetiky samozřejmě nepomohlo ani uzavření posledních zbývajících bloků jaderných elektráren, které vedlo ke snížení produkce a také nutnosti dovážet více energie z jiných zemí.

I v pro Německo klíčovém v automobilovém průmyslu panuje nervozita. Vedle toho lidé začínají mít dost různých protestních akcí zelených radikálů neustále blokujících silnice. Tito protestující pouze komplikují mnoha lidem život a dělají řešení klimatických změn medvědí službu.

Vzestup extremistů a populisté v Evropě
Vcelku logický důsledek toho všeho je vzestup obliby krajně pravicové strany AfD, která se velmi ostře vymezuje vůči zelené politice a nyní figuruje v průzkumech dokonce druhá za opoziční CDU/CSU. 79 procent lidí v Německu navíc není spokojeno s vládou kancléře Olafa Scholze, jak vyplývá z aktuálního průzkumu ARD.

Lidem začíná vadit výraz „Energiewende“. Není divu, že dokonce sami Scholzovi spolustraníci kancléři doporučují vyhýbat se tomuto výrazu na veřejnosti. Z řad opoziční CDU/CSU, ale i třeba vládních liberálů zaznívají čím dál silnější hlasy volající o tom, že v prosazování zelené agendy je nutné brzdit.

Mimochodem, nálady se mění také v Nizozemsku. Vzestup obliby zde zažila Strany nizozemských farmářů BoerBurgerBeweging (BBB), která se vlivem toho na nějaký čas vyšvihla do pozice jednoho z favoritů. Nyní mají její preference klesající tendenci, stále ale má tato strana šanci významně promluvit do výsledku listopadových voleb.

Nové uskupení vzniklo v reakci na plán nizozemské vlády vybíjet hovězí dobytek a redukce farem za účelem redukce emisí dusíku z hnojiv. Opatření vyvolala rozsáhlé protesty ze strany farmářů, ale i širší veřejnosti.

Měnící se nálady
Příčina vzrůstu obliby protestních stran či hnutí má ve všech zmíněných případech stejnou a zjevnou příčinu: Jsou jí zelená opatření, která škodí ekonomice a přispívají ke zhoršování životní úrovně obyvatel Evropy.

Jsem rád, že v mé Evropské lidové straně už na tento trend dokázali reagovat. Pomyslnou poslední kapku zde představovala legislativa o obnově přírody, která může výrazně snížit celkovou plochu obdělávané půdy.

Důsledky snad není potřeba příliš dlouze vysvětlovat: méně půdy bude znamenat snížení produkce potravin, což nevyhnutelně povede k jejich zdražování. A dražší potraviny k větší spokojenosti obyvatel pochopitelně nepřispějí. Právě naopak.

Ne náhodou přišli vedoucí představitelé Evropské lidové strany v červnu na svém summitu s prohlášením, kde zmiňovali i otázky klimatických změn a požadovali „regulační pauzu“, která by vzala v úvahu schopnost absorbovat schválené změny.

Výslovně zmiňuje, že Evropská lidová strana nemůže podpořit návrhy o „udržitelném používání pesticidů“ a „legislativě o obnově přírody“ v jejich současné podobě s tím, že potravinová bezpečnost by neměla být ohrožena ani v Evropě, ani v celosvětovém měřítku.

Nejednalo se o zdaleka první prohlášení tohoto druhu. S něčím podobným přišel už letos v květnu dokonce sám francouzský prezident Emmanuel Macron, který volal v projevu věnovaném oživení francouzského průmyslu po „evropské regulační pauze“.

Těžko proto může někoho překvapit, že zmíněná legislativa o obnově přírody byla v současné atmosféře, kdy můžeme být svědky postupné změny nálad, schválená neobvykle velmi těsně. Návrh v Evropském parlamentu podpořilo v červenci 336 poslanců a 300 bylo proti.

Velká část nejsilnější frakce - Evropské lidové strany se postavila proti. Podobná důležitá hlasování přitom obvykle mívají mnohem jednoznačnější výsledek.

Konec otce Zelené dohody
Odchod Franse Timmermanse z Komise můžeme z celoevropského pohledu vnímat jako dobrou zprávu pro celou Evropu. Ideologicky ztřeštěné debaty, které v EU předváděl třeba on, musí přestat. Navzdory tomu, že Timmermans už ve své funkci skončil, zůstává po něm řada kontroverzních návrhů legislativy, které nebyl schopen doložit vědeckými studiemi, ale snažil se je protlačit na základě dojmu a zelené ideologie.

Současný vývoj by měl být velkým varováním. Pokud máme skutečně zabránit dalšímu růstu nespokojenosti obyvatel, zdaleka nebude stačit jen změnit rétoriku. Změnit se musí i rozhodování v těchto věcech, které mají reálné dopady na životy občanů.

Jinak reálně hrozí vznik dalších masových protestů, vyšší podpora radikálních stran a v delší perspektivě i postupná ekonomická sebevražda Evropy.