V Ústeckém kraji budou v blízké budoucnosti končit těžbu některé povrchové uhelné doly. Mezi nimi i Důl ČSA. Přestože byly vytvořeny a schváleny rekultivační projekty, Ministerstvo životního prostředí se snaží tyto plán přerušit a vnutit společnosti a obyvatelům dotčeného regionu variantu tzv. samovolného vývoje krajiny. Jak tento záměr hodnotí zkušený rekultivátor Jan Sixta, který mimo činnosti v terénu tyto otázky přednášel na vysokých školách ?

Jan Sixta:
Celý problém rekultivace versus sukcese vidím spíše jako filosofickou otázku, než odbornou. Na rozdíl mezi sukcesí a rekultivací je možno pohlížet dvěma způsoby:

• buď je rekultivace pokusem člověka urychlit sukcesi, pak by tedy mezi nimi neměl být rozdíl jiný než rychlost toho procesu,
• a nebo je rozdíl v cíli těchto dvou činností. Sukcese obnovuje přirozenou krajinu bez jakéhokoli vlivu člověka, zatímco rekultivace obnovuje kulturní krajinu, tedy krajinu uzpůsobenou všem potřebám lidské společnosti.

Já se přikláním ke druhému pohledu. V severozápadních Čechách posledních téměř 2000 let žil a hospodařil člověk rodu Homo sapiens, člověk moudrý. Za tu dobu přetvořil původní přírodní, přirozenou krajinu tak, aby z ní měl co největší prospěch. Řídil se přitom myšlenkou, že každý dobrý hospodář má svým synům předat své statky v lepším stavu, než je dostal od svého otce. To platilo až, řekněme, do poloviny 19. století. Pak těch dalších 100 let se na mnoha místech na tuto myšlenku pozapomnělo a kulturní krajina se začala ničit sice pod praporem pokroku, ale o to „úspěšněji“. No a nyní stojíme před otázkou, jak se k tomuto dědictví našich předků postavit. Zda se pokusit zapojit veškerý um, vědu, chytrost a samozřejmě i prostředky člověka moudrého a pokoušet se co nejrychleji najít cestu k obnově kulturní krajiny nebo říct: „já nic neumím a co umím je drahé a neefektivní, nechť si s tím poradí příroda, ona to umí lépe, sice jí to potrvá pár set let, ale udělá to zdarma“. No a tady se zase přikláním k tomu, že je naší povinností hledat způsob rychlé re-kultivace, kde významově předpona re- znamená obnovení, vracení něčeho zpět a kultivace je schopnost být kultivován, zlepšován, zúrodňován. Rekultivaci tedy chápu obdobně jako v němčině - Wiedernutzbarmachung - otrocky přeloženo „tvorba znovu použitelným“.

Prostor lomu ČSA byl v minulosti silně podmáčenou bažinatou oblastí původního velkého Komořanského jezera, které nejen vytvářelo unikátní biotop, ale také poskytovalo obživu lidem od nejstarších zemědělců do počátku novověku. Bohatost ryb, úživnost luk a množství dřeva v okolí sem lákalo obyvatele. Vznikaly osady, vesnice i města, která již ve svých názvech nesla odkazy na bohatost vod – Jezeří, Komořany, Záluží, a konec konců i jméno města Most má dosti společného s bažinatou jezerní krajinou a haťovými mosty na důležité obchodní stezce z Čech do Saska. Rozvoj zemědělství a příchod stále většího počtu obyvatel do bohaté podkrušnohorské oblasti vedl v 18. a 19. století k požadavku na zúrodňování zamokřených ploch, k postupnému vysoušení jezera s cílem získat co nejvíce orné půdy. Toto „zúrodnění“ zamokřených půd byly vlastně první etapou rekultivací krajiny pod zámkem Jezeří. Ve druhé polovině 19. století navíc přišel rychlý rozvoj průmyslu a s ním i potřeba zajistit zdroj energie. Tím odvodňování a vysoušení krajiny dostalo nový rozměr – hlubinná i pozdější povrchová těžba uhlí vyvolala ještě rychlejší změny – postupně devastace převládla nad zúrodněním. Ještě v polovině 50. let minulého století se na chvilku (na necelých 30 let) pod zámek Jezeří vrátilo umělé přehradní jezero, jehož cílem bylo zejména zásobovat vodou přilehlé průmyslové podniky (zejména chemičku v Záluží), ale které sloužilo i jako vítaná rekreační příležitost po okolní městské obyvatelstvo (Chomutov, Jirkov, Litvínov, Most ležely, tak říkajíc, na jeho březích). Poslední třetina minulého století však dala zapomenout na vše, co vybudovaly lidské generace za uplynulých téměř 2000 let.

Kulturní krajina s obrovským významem pro celé severozápadní Čechy byla hluboce poškozena, poničena, odepsána. Byla „ukradena“ Severočechům ve jménu rozvoje celého Československa poprvé. A dnes se chystá druhá krádež – místo, abychom se pokusili tuto historickou kulturní krajinu zachránit, obnovit, zúrodnit a nabídnout místním obyvatelům jako šanci k jejich rozvoji, k obnově a rozvoji jejich komunit, tak ji „oplotíme“, vyhlásíme zákaz vstupu a budeme zde bádat a objevovat to, co příroda již jednou v této krajině udělala, když na konci zalednění ustoupily ledovce a začala sukcese na odhalených minerálních zeminách. Možná si někdo říká, příroda to již jednou udělala, tak má zkušenosti, zvládne to rychleji, úspěšněji. Jenže to tak není, minimálně tedy ne z pohledu „netrpělivého“ člověka, pro něhož je nutnost čekat na výsledek pár století nepředstavitelná.

Moderní rekultivační postupy se nerodily snadno a samy od sebe na základě nějakého nařízení či rozhodnutí (i když se o to občas některé orgány snažily). Naopak, Česká rekultivační škola získala nejen v Evropě, ale i ve světě velmi dobrý zvuk. Intenzívně se spolupracovalo nejen se „spřátelenými“ zeměmi východního bloku, ale i s ústavy v Západním Německu, Velké Británii i USA. Od 50. let minulého století celá řada výzkumných ústavů, vysokých škol i báňských specialistů hledala cesty, jak pomoci zúrodňovat výsypkové zeminy. Postupovalo se systematicky, a proto se výzkumníci zaměřili na nejpomaleji se měnící součást ekosystémů, a to je půda. Rostliny i živočichové se přizpůsobují podmínkám daného stanoviště daleko rychleji, než půda, přitom ale pro rozvoj vyšších forem rostlin i živočichů je právě úrodnost půdy limitující.

Půdotvorný proces, tedy proces postupné přeměny anorganických zemin na organominerální půdy je velmi dlouhodobým a komplexním procesem, jehož urychlování je velmi komplikované. Proto výzkumníci hned na počátku otestovali nadložní horniny ve všech hnědouhelných lomech z pohledu jejich schopnosti umožnit co nejrychlejší tvorbu půd, aby se právě ty nejvhodnější daly přednostně umísťovat na povrchu výsypek. Protože ale bylo dokázáno, že i na těch nejvhodnějších zeminách trvá půdotvorný proces stovky let, tak se hledaly cesty, jak „přeskočit“ toto období a „vyrobit“ půdu uměle. To vedlo k rozvoji zemědělských rekultivačních postupů, které kombinovaly technické rekultivace (úprava povrchu, navážení podorniční a orniční vrstvy) se specifickými agrotechnickými postupy využívajícími střídání plodin ke stabilizaci obsahu organické hmoty v půdě. Je zřejmé, že tyto práce jsou velmi nákladné a také trvají několik let. V polovině devadesátých let minulého století se kalkulovalo, že jeden hektar takto „vyrobené“ orné půdy přijde jen v přímých nákladech na ca 1 mil. Kč. K tomu nutno připočítat i další zvýšené náklady na obdělávání těchto „uměle připravených“ půd – nejde tak v pravém slova smyslu o vícenáklady, ale o přesné dodržování agrotechnických postupů daných potřebami půdy a mnohdy tak nerespektující požadavky zemědělského trhu (pro udržení úrodnosti těchto půd je nutné hospodařit s cílem zlepšování půdy ne s cílem maximálního tržního zisku). Jen s mírnou nadsázkou by se dalo říci, že i současné dotace pro ekologické zemědělství také pomáhají pokrýt zvýšené vícenáklady takto hospodařících zemědělců, takže cesta jak pokrýt vícenáklady zemědělců hospodařících na čerstvě zúrodněných (rekultivovaných) půdách je vyzkoušena a mohla by být úspěšně využita.

V současnosti se velmi „bazíruje“ na ochraně orné půdy. Stále se zvyšují odvody za její zábor, vymýšlejí se nové a nové zákonné překážky pro její nezemědělské využití, ale jedinečná šance pokusit se o zúrodnění výsypkových zemin, se nechává uplynout mezi prsty. Přitom je na co navazovat, jde jen o to najít prostředky a vůli na zlepšení již dříve zkoušených postupů a zapojení nejnovějších poznatků, technologií i postupů. Mohlo by to jít ruku v ruce s tím, že na menších, okrajových částech, by mohly být ponechány plochy i pro sukcesní obnovu, jak tomu ostatně již na většině velkých výsypek dávno bylo plánováno.

Jde tedy pouze o to, jaký cíl má mít obnova severozápadních Čech: obětujeme tuto kdysi kulturní rozvinutou hospodářsky úspěšnou, silně obydlenou krajinu vizi ekologického skanzenu bez člověka, nebo sem vrátíme lidskou společnost se vším, co k ní patří – tedy obnovíme zaniklé obce, postavíme silnice, zarybníme řeky a jezera, obnovíme pole, vysázíme lesy a budeme zde opět hospodařit, jako generace a generace před námi? Zeptá se někdo, co si lidé z Mostecka, Chomutovska nebo vesnic jako je Vysoká Pec budou přát raději?