12.11.2019 | Svátek má Benedikt


KLIMA: Vaše naše uhlíková stopa

24.10.2019

Švédská klimatická aktivistka Greta Thunbergová (plným jménem Greta Tintin Eleonora Ernman Thunberg) dala vzniknout hnutí Školních stávek pro klima (Fridays for Future) v listopadu loňského roku.

Na začátku její kampaně, spojené s protesty proti nárůstu CO2 v atmosféře naší planety, vyjádřila řada vědců pochybnosti o tom, zda taková kampaň opravdu přispěje ke zvýšení povědomí o reálném průběhu a zdrojích klimatických změn i možnostech efektivního snížení emisí bez negativních dopadů na životní prostředí i sociální a životní úroveň společnosti. Proti nárůstu CO2 v atmosféře však neprotestují jen houfy školáků, ale i mnohem starší alarmisté. Jako třeba klimatické hnutí Extinction Rebellion (XR), v překladu Vzpoura proti vyhynutí, kladoucí si za cíl vyhlášení stavu klimatické nouze a dosažení uhlíkové neutrality, které měla v loňském roce údajně založit stovka akademiků. Hnutí se letos pustilo do protestů, pro které u veřejnosti moc pochopení nenašlo. I u nás se psalo o tom, jak 4. října aktivisté Extinction Rebellion postříkali falešnou krví ministerstvo financí v Londýně, nebo jak v ranní špičce narušili provoz metra na třech stanicích ve východní části Londýna, kde se dokonce vyšplhali na střechu vozu metra. Což rozlítilo mnohé z cestujících na cestě do práce, načež začali demonstranty stahovat ze střechy, nadávali jim, házeli po nich nejrůznější předměty, aby pak „jeden málem dostal na budku a musela ho před zuřivým davem chránit policie“, jak píše Ondřej Neff na stránkách Neviditelného psa.

Hnutí Extinction Rebellion také blokovalo dopravní tepny v centru více než šedesáti měst po celém světě. Od Londýna, Paříže, Amsterdamu či Washingtonu až po Buenos Aires či australské Melbourne. Například v Berlíně aktivisté XR blokovali dopravní tepny v okolí Postupimského náměstí, kam také přepravili dřevěnou archu coby symbol katastrofy biblických rozměrů. A není bez zajímavosti, že se kapitánkou této archy stala Carola Racketeová, hrdinná kapitánka lodi Sea Watch 3, statečně bojující za migranty u italských břehů. V sobotu 12. října i aktivisté z české pobočky hnutí XR zablokovali magistrálu v centru Prahy tak, že si lehli na přechod pro chodce u Národního muzea. Všech více než 40 protestujících z místa nakonec musela odnést policie, která pro takovéto protesty za snížení uhlíkové stopy neměla pochopení.

Spolu s protesty klimatických aktivistů se však mnoha zeměmi začala šířit i panika. Například podle průzkumu agentur Scott Rasmussen a HarrisX z letošního září se celkem 29 % všech voličů v USA domnívá, že je alespoň do jisté míry pravděpodobné, že se Země stane během 10 až 15 let neobyvatelnou a lidstvo vyhyne. Je tu ale dramatický rozdíl podle věkových kategorií. Věří tomu 51 % voličů do 35 let, ale jen 12 % seniorů. Značné rozdíly jsou i mezi městy a venkovem: 45 % městských obyvatel si myslí, že lidstvo může být během 10 až 15 let zničeno změnou klimatu. A pokud jde o děti a mládež, zdá se být situace ještě horší. Neboť podle britských odborníků školáci v současnosti čelí neustálým obavám o budoucnost planety. A není tak divu, že psychologové zaznamenali rostoucí počet dětí a teenagerů, kteří musí užívat léky na snížení emočního stresu způsobeného strachem, že lidstvo vyhyne v důsledku znečištění životního prostředí, na kterém se sami podílejí.

Ovšem obávanou „uhlíkovou stopu“, kterou se na znečištění životního prostředí podílíme, najdeme i tam, kde bychom to nečekali. V odborné literatuře se například uvádí, že v námi vydechovaném vzduchu je zhruba 100x více CO2 než ve vzduchu vdechovaném (0,035 vs. 0,0003 obj. % CO2), přičemž platí, že ze vzduchu člověk žádný CO2 nepřijímá, ale pouze ho vylučuje. V klidovém stavu člověk vydýchá asi 250 ml CO2/min, ovšem při fyzické námaze se tento objem několikanásobně zvýší. Jestliže pak 1 mililitr = 0,001 litru, je to 0,25 litru CO2/min vydýchaného v klidovém stavu. Podle nejnovější údajů žije dnes na Zemi více než 7,5 miliardy lidí. Miliarda označuje číslo 1 000 000 000, tedy 10 na devátou (jednička a za ní devět nul), jinými slovy tisíc milionů. Tedy na Zemi žije 7 500 000 000 lidských jedinců, vydechujících každou minutu nejméně 0,25 litru CO2, což tedy činí 1,875 miliard litrů CO2 vydechovaných lidmi každou minutu. Takto přibývá v atmosféře naší planety 112,5 miliard litrů CO2 každou hodinu. A to ještě nemluvíme o ohromujících počtech ostatních savců žijících na planetě Zemi, rovněž CO2 vydechujících (v celkovém počtu savců mají lidé zastoupení 36 %, hospodářská zvířata 60 %, divoká zvířata 4 %). Jinak řečeno, bez užívání jakýchkoliv výdobytků civilizace tak lidé na planetě Zemi (i ti jedinci, co dosud žijí v prvobytně pospolné společnosti) sami o sobě uvolní do atmosféry neskutečných 2700 miliard litrů CO2 každých 24 hodin, tedy každý den. Což je už pořádně velká „uhlíková stopa“.

Tuto uhlíkovou stopu ovšem nelze zredukovat tím, že by většinu lidí někdo vyhubil, nebo že by snad ženy nutil k tomu, aby přestaly rodit děti (i takovéto názory se mezi zfanatizovanými aktivisty objevují). Někoho by snad mohlo napadnout, že ji zredukujeme alespoň tím, že zakážeme lidem fyzickou námahu, kdy objem vydechovaného CO2 několikanásobně stoupá. Jenže takovýto zákaz by se pak týkal veškeré námahy, tedy i práce nebo volnočasových aktivit, čili i veškerého sportu. Paradoxně by pak třeba ti, co namísto autem jezdí do práce a na nákupy na kole, museli kola pověsit v garáži na zeď. A to nemluvíme o fotbalu, volejbalu, tenise a jiných oblíbených kratochvílích ve městech i na vesnicích. Jinak řečeno, tudy cesta ke snížení „uhlíkové stopy“ nevede a bude třeba se poohlédnout jinde. Ale najdeme něco?

Inu, něco by tu bylo. On se totiž ten zlořečený CO2 užívá jako hnací plyn a ochranná atmo­sféra pro potravinářské účely. A pokud bychom spočítali jeho únik do atmosféry z takovýchto apli­kací, jistě by to byla další řádně velká „uhlíková stopa“. Ale zkusme se podívat na další „klimatické zlo“, které najdeme i na shromážděních nejrůznějších „eko“ či „klima“ aktivistů. Ti zpravidla vzorně dodržují pitný re­žim a nosí si na svá setkání balenou vodu (většina jich protestuje i proti plastům, avšak nenosí si vodu ve skleněných lahvích, nýbrž balenou v plastech). Přičemž přibližně 30 % v Evropě prodá­vané balené vody je podle řady odborníků čerpáno z vodovodního řadu, tedy jde o vodu, která nám doma teče z kohoutku. Tohle číslo může být ve skutečnosti o dost vyšší, ve Spojených stá­tech se dokonce hovoří až o 50 %. Je to smutný fakt, ale strmě rostoucí spotřeba balených vod ve vyspělých zemích je považována za nový sociálně-kulturní jev přelomu 20. a 21. století, který má různé příčiny i důsledky. A není žádným tajemstvím, že globální obrat prodeje balené vody je dnes byznys s hodnotou více než 100 miliard dolarů. Jenže málokdo si uvědomuje, že i zde nacházíme mohutnou „uhlíkovou stopu“. Neboť většina balené vody je sycena tolik proklínaným CO2.

Prameny vod s vyšším obsahem oxidu uhličitého (CO2), které perlí malými bublinkami a vyznačují se nakyslou osvěžující chutí, si vysloužily název kyselky. Přírodní kyselky se ve středověku staly oblíbeným nápojem zámožných vrstev, takže už v 16. století se rozšířilo jejich stáčení a rozvoz i na velké vzdálenosti. Vzhledem ke značné popularitě kyselek se pak řada podnikatelů nezávisle na sobě už v polovině 18. století pokoušela o jejich nápodobu umělým sycením vody CO2. Stále se však jednalo o nápoje, které měly být konzumovány nikoliv pravidelně, ale jen občas. Jiná je ovšem situace dnes, kdy stále větší počet lidí používá balené vody jako jediný zdroj vody pro pitné účely, tedy denně, a kdy mnoho z nich konzumuje výhradně vodu „perlivou“, tedy sycenou CO2. Sycených balených vod se v ČR (na rozdíl od některých jiných zemí) vyrábí a prodává většina. Výrobci přidávají do balených vod oxid uhličitý především z důvodů chuťových, ale také z důvodů konzervačních, protože vyšší obsah CO2 brání množení většiny bakterií. Někteří výrobci stolních a kojeneckých vod pak přidávají určité množství CO2 i do vod „neperlivých“, aniž by to uváděli na etiketě.

Ovšem nesmíme zde zapomínat ani na automaty na perlivou vodu a výrobníky sodové vody. Základním principem výroby sodové vody je rozpouštění CO2 ve vodě, proto také sodobary a výrobníky sodové vody pracují na principu směšování vody s CO2 pod tlakem. Za éry socialismu jsme si jen těžko mohli představit běžnou českou domácnost bez sifonové láhve, jejíž obliba úspěšně překonala i raný kapitalismus. Ta výrazněji začala klesat až po roce 2000 v souvislosti s „petflaškovou“ mánií. Doba však pokročila, a tak se přes stejný princip, tedy sycení vody oxidem uhličitým (CO2), změnila především míra komfortu, kdy zásadním rozdílem je manipulace s bombičkou nikoliv po jednom, ale po 60 až 130 litrech.

Jak bylo již řečeno, CO2 je přirozený odpadní produkt našeho organismu, který za normálních podmínek pouze z těla vylučujeme. Prakticky veškerý CO2 obsažený v nápoji se v žaludku uvolní a vydechováním nebo říháním je vypuzen z těla ven. Při vlastním procesu sycení vody také část CO2 leckdy uniká do okolního prostředí, zrovna tak v podobě bublinek částečně vyprchá ze sklenky sodovky postavené na stůl. Tedy miliony (a možná až miliardy) litrů CO2, používaného k sycení nápojů po celém širém světě, unikají do atmosféry naší planety každý den. O tom však Greta Thunbergová, v pátek za klima protestují školáci, ani hnutí Extinction Rebellion dosud nikde nemluvili.

Ale jak se u nás říká: když už, tak už. Není snad i sycená voda „uhlíkovou stopou“, na kterou by se klimatičtí aktivisté mohli zaměřit?

Převzato z KarelWagner.blog.idnes.cz se souhlasem autora








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.