Z Bruselu sice stále zaznívají slova o nutnosti docílit „uhlíkové neutrality“ a „zachránit“ tím klima. Nicméně se také objevuje čím dál více náznaků ochabujícího nadšení z této politiky. Green Deal to má zkrátka nejspíš spočítané.

„Požadujeme stop stav Green Dealu ... Nepočítáme s tím, že se Čína nebo Indie stanou spojencem Evropy v tlaku na zelenou politiku.“ To nejsou věty nějakého zpátečnického kritika „boje za záchranu klimatu“. To je prohlášení Vladimíra Dlouhého, coby prezidenta největší evropské podnikatelské platformy Eurochambers (zde). Evropské firmy se zkrátka bouří a není divu proč. Postupně klesá jejich konkurenceschopnost a kvůli tomu ztrácejí pozice na světových trzích. Stačí se podívat na žebříčky firem. Mezi nejziskovějšími nenajdeme žádnou pocházející z členských zemí EU a starý kontinent zastupuje pouze britský Shell (zde). Až na konci dvacítky největších společností najdeme francouzský koncern Moët Hennessey Louis Vuitton (zde) a mezi nejhodnotnějšími značkami bychom hledali unijního zástupce marně (zde). To nejpodstatnější ve světovém hospodářství se zkrátka odehrává za oceánem a ve východní Asii.

Důvodů zaostávání firem z unijních zemí je celá řada. Mezi ty nejvýznamnější patří podle mne vysoké ceny energií jako výsledek zelené politiky EU. Kvůli vypínání stabilních zdrojů energie a jejich náhradě těmi „občasnými“ (zkratka OZE) totiž převyšuje poptávka nabídku, což tlačí ceny nahoru. Ty navíc uměle zvedají i emisní povolenky, které už dávno neplní svoji motivační funkci, ale slouží k tomu, aby si na nich spekulanti namastili kapsy. Když k tomu ještě připočteme stamilióny (možná i miliardy) korun, které jenom u nás musí firmy vyhodit z oken za ESG (zde), tak není divu, že už toho mají podnikatelé prostě dost.

Téměř jistě proti nim již však nebude stát eurokomisař pro klima Frank Timmermans z Nizozemí. Tento hlavní unijní zelený ideolog rezignoval, protože se prý chce soustředit na domácí scénu a zvrátit skepsi Holanďanů vůči klimatické politice (zde). Jarní senátní volby totiž vyhrál její velký kritik – strana BoerBurgerBeweging (BBB) sdružující především zemědělce (zde). Těm už došla trpělivost se zelenou politikou znamenající výraznou likvidaci chovu dobytka a občané je podpořili. A byť aktuálně preference strany BBB klesají (zde), tak to rozhodně neznamená, že by byli Holanďané z reálných dopadů Green Dealu nadšení. Takže se zdá, že je krok pana Timmermanse naprosto logický a kdo jiný než on, by měl ve své vlastní zemi tento odpor zlomit. Ale je tomu opravdu tak? I kdyby totiž uspěl, tak nebude mít ani jako vrcholný nizozemský politik zdaleka tolik možností prosazovat „klimatické cíle“ než jako jeden z nejvyšších bruselských úředníků. A má vůbec šanci uspět, když je přímým ztělesněním toho, co Holanďanům leze krkem? Kdepak. Nic z toho nedává smysl. Podle mne je pravý důvod jeho odhodu z unijní funkce jiný. V Bruselu totiž dochází ke změně klimapolitického kurzu a pan Timmermans byl jako představitel toho předchozího „uklizen“.

Ale klimatická politika se nezačíná zajídat jenom Holanďanům. Britové vydávají pro zajištění své energetické bezpečnosti stovky nových licencí na těžbu ropy a zemního plynu v Severním moři (zde) a Emanuel Macron chce pauzu v přijímání klimatické legislativy (zde). Klimatičtí aktivisté pochopitelně zuří. A probuzením ze „zeleného opojení“ procházejí i Němci. I ti totiž začali pociťovat dopady klimatické politiky. Důsledkem je to, že 79 % z nich nedůvěřuje vládě Olafa Scholze (zde) a na termín „energetická transformace“ jsou už alergičtí. Německo si navíc zavřením posledních jaderných elektráren uřízlo větev, na které sedělo. Důsledkem jsou drahé energie a následná ekonomická stagnace. Obrat k lepšímu je přitom v nedohlednu, a tak dávají Němci svoji nespokojenost najevo. „Zelená“ cesta zkrátka končí očekávatelným nárazem do zdi.

Pravda, nespokojenost s Green Dealem panuje už delší dobu. Ale projevovala se především v těch zemích EU, které mají zkušenosti s totalitou. Jejich občané totiž moc dobře ví, jaké následky má montování ideologie do ekonomiky. A je jedno, jestli je rudá nebo zelená. Nicméně jejich nesouhlas by na změnu kurzu klimatické politiky v celé EU stačit nemohl. K tomu může totiž dojít až ve chvíli, kdy se ze „zeleného snění“ probudí do reality i nejsilnější unijní země. Tedy především Francie a Německo. Což se dle mého soudu děje právě teď. Opakuje se tak v podstatě podobný scénář jako při pádu komunismu. Pokusy vymanit se z jeho osidel, které proběhly v sovětských satelitech (Maďarsko, Československo a Polsko), byly Moskvou přímo či nepřímo potlačeny. A dveře k rozpadu komunistického bloku se otevřely až ve chvíli, kdy došlo ke změně právě v Moskvě a k moci se dostal Michail Gorbačov. Pak přišla perestrojka a glasnosť. Ty se však snažily reformovat nereformovatelné, a tak se to soudruhům sesypalo jako domeček z karet...

Ale nutnost oslabení a následného „vyšumění“ Green Dealu v největších zemích EU jako podmínka jeho konce není jediná podobnost klimatické ideologie s komunismem. Obojí devastuje ekonomiky, vede ke ztrátě konkurenceschopnosti a způsobuje technologické zaostávání za vyspělým světem. Toto zpoždění bude EU těžko dohánět. Stejně jako země, které se před třemi desítkami let zbavily komunismu. Pravda, jejich hospodářství bylo přeci jen o poznání zdevastovanější. Je však třeba brát v potaz, že rudí ideologové ho měli v rukách po celé desítky let, zatímco ti klimatičtí řádí relativně krátce. Ale troufnu si tvrdit, že pokud by pokračovali ještě dalších dvacet třicet let, tak by se těm komunistickým hodně přiblížili. Ne-li vyrovnali...

Green Deal samozřejmě neskončí přes noc. Podle mne však už řada evropských hlavounů tuší, která bije. Nějakou dobu sice ještě budou blábolit o nezbytnosti klimatické politiky a aktivisté budou vyzývat k ještě ambicióznějším „klimatickým závazkům“, a ještě rychlejšímu dosažení „uhlíkové neutrality“. Jako například Klimatická konference požadující, aby EU snížila do roku 2035 emise CO2 oproti roku 1990 o 65 % a „klimatické neutrality“ aby dosáhla už v roce 2040 (zde). Budou to však výkřiky čím dál více připomínající proslulý projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku.

Stejně směšné a stejně odtržené od reality...