Evropská komise (EK) vrátila české vládě její návrh Národního klimaticko-energetického plánu (NKEP) s podrobnými připomínkami a požadavky na jeho doplnění. Jsou v mnohém výmluvné i paradoxní.

EK například pozitivně hodnotí záměr ČR ukončit využívání uhlí pro výrobu elektřiny, tepla a chladu do roku 2033. Zároveň jí ale vadí, že tento záměr není doprovázen podrobným a konkrétním postupem, jak toho dosáhnout a čím uhlí nahradit.

Ten plán ale nemá ani EK. Ani Německo nemá plán, jak a čím nahradí odpojené jaderné elektrárny. Takže připojuje uhelné a plynové, tedy emisní zdroje. Je těžké plánovat odstávku uhlí a plynu, když se neví, kolik budou stát emisní povolenky příští týden. Majitelé a provozovatelé uhelných zdrojů, včetně skorostátního ČEZ, varují, že je odstaví už za dva roky, protože budou ztrátové.

Chce se po české vládě plán, ovšem za podmínky, že se zastaví dotace do fosilní energetiky, jak požaduje dokument. Zde Komise vstupuje na velmi tenký led. Za nepřípustnou státní podporu soukromým energetickým firmám považuje platby za udržování rezervního výkonu proti občasným zdrojům (OZE). Ty jsou však nutné a budou narůstat s tím, jak se bude podíl OZE na instalovaném výkonu zdrojů zvyšovat. Naproti tomu se zpráva EK hemží požadavky na zpřesnění popisu financování OZE ze zdrojů unijních, národních i soukromých, nebo-li na přerozdělování veřejných i soukromých peněz. Dotace do fosilních zdrojů poškozují volný energetický trh, klimatické daně, emisní povolenky a dotace do OZE nikoliv. Spotřebitelé, občané i firmy, mají na svých fakturách „příspěvky na OZE“, nikoliv na fosilní paliva. Takže ČR musí vymyslet plán, do kterého podle pravidel EK nesmí vláda prakticky vstoupit.

Za nedostatečný, respektive málo ambiciózní, komise považuje program ČR do roku 2030 zvýšit podíl OZE na instalovaném výkonu na 30 procent do roku 2030. EU se zavázala ke 45 procentům a po rozpočítání závazku na členské země vychází na ČR 33 procent, tak s tím prý se musí taky něco udělat. Těch 30 % do NKEP prosadil ministr životního prostředí Petr Hladík a počátkem října o něm v Českém rozhlasu řekl: „U dvou zásadních obnovitelných zdrojů, to znamená solární energetiky a větrné energetiky, plánujeme podíl do roku 2030 zpětinásobit. Je to ambiciózní, ale reálný plán, který bude potřeba podpořit nejen finančními prostředky, ale především také úpravou legislativy.“ Inu, ani jedno (finanční podpora), ani druhé (změna legislativy), ani třetí (zpětinásobení OZE) evidentně Evropské komisi nestačí. Otázka: jak „reálný“ je plán zvýšit podíl OZE na 33 procenta…?

Program dekarbonizace Evropské unie (nulové čisté emise do roku 2050), je nutné provozovat tak, aby byly podpořeny lidská práva a genderová spravedlnost. To už tam rovnou mohla být také podpora utlačovaného palestinského lidu. Ale neodbíhejme. Úkolem pro českou vládu je vypracování plánu, jak bude čelit energetické chudobě. Tu vynalezla Pařížská konference v roce 2015, Evropská unie ji potvrdila a prohloubila svým Zeleným novým údělem. Ve Švýcarsku už přijali zákon o přídělech energie v době jejího nedostatku, v Německu je podobný předpis připraven ke schválení. Podle expertů ten příděl nestačí ani na provoz domácího tepelného čerpadla v zimě. Po české vládě se žádá, aby teď energetickou chudobu řešila. Přesně: aby snížila její míru.

Jednu pochvalu jsme si vysloužili. Za program zateplování starých budov a snižování jejich energetické náročnosti. Do programu, který si vyžádá odhadem 1,2 bilionu korun, má přiděleny dotace 40 miliard korun, už se přihlásilo 600 žadatelů. Podle Evžena Korce, zakladatele a ředitele developerské společnosti Ekospol, předpis na bydlení s nulovými emisemi prodraží výstavbu nových bytů o 7 až 10 procent. A chybí program, upozorňuje Korec, co se stane domácnostem a lidem, kteří své starší budovy nezrenovují. Že to vše povede k dalšímu zhoršení dostupnosti bydlení je ale nepochybné, na to upozorňují už i bankéři, kteří stavbu rezidenčního bydlení financují (developerům), a kteří schvalují hypoteční úvěry.

Evropské komisi vadí, že v našem NKEP není analýza sociálních a ekonomických dopadů jednotlivých opatření. Takovou ale nikdy neměla a už asi nikdy nezveřejní ani EK pro svá opatření. Musejí to za ní odvést členské země. A když to napíší, je to málo ambiciózní.

Být nyní ministrem průmyslového prostředí a životního obchodu, lámu si hlavu, co po mně ta Komise vlastně chce. A nejspíše si ji opravdu láme, protože ani jeden státní úřad k dokumentu EK zatím nic nezveřejnil.

Odpověď ale není tak složitá, jak by se mohla jevit. Chce se, aby členské země splnily ambiciózní plány První Zelené pětiletky, jak byly stanoveny Stranou a vládou Ursuly von der Leyenové.

Za normálních okolností by totiž vše mělo probíhat obráceně. Členské státy měly být požádány, nebo i zaúkolovány, aby předložily své analýzy a možnosti řešení, a na jejich základě by pak byl formulován evropský program, včetně termínů a zdrojů. Normální okolnosti ale v EU nevládnou. Evropa přijala Zelený nový úděl na základně ideologických a stranických principů, se kterými se členské země (a Česko je jen příkladem) teprve musejí nějak ekonomicky a sociálně nějak vyrovnat.