Účet za obnovitelné zdroje platí v Německu domácnosti. Velké firmy si vyhádaly výjimky

Když před sedmi lety čeští politici odsouhlasili štědré výkupní ceny za proud vyrobený v solárních elektrárnách, přihráli několika privilegovaným lukrativní byznys. Řady solárních baronů začaly narůstat. Kdo by si myslel, že podobná nerozvážnost se na západ od našich hranic stát nemůže, mýlil by se. I Německo, které je dáváno za vzor energetické revoluce, má čím dál víc podnikatelů, kteří se na zelené vlně vezou a stát nad nimi drží ochrannou ruku. Zatímco v Česku je třeba proud vyrábět, v Německu ho stačí naopak ve velkém spotřebovávat. Elektřinu u našich západních sousedů prodražuje nejen nárůst výrobců, ale paradoxně i ochrana obřích konzumentů.

Finta je v tom, že firmy s velkou spotřebou elektřiny dostávají částečný nebo úplný pardon při placení poplatku za obnovitelné zdroje (tzv. EEG-Umlage). Zatímco domácnosti si na zelený proud letos připlatí 3,6 eurocentu za kilowatthodinu a příští rok se daň zvedne na rekordních 5,3 eurocentu, firmy s roční spotřebou mezi 10 a 100 GWh jsou v klidu. Letos jim stát odpustil 3,6 miliardy eur. A od příštího roku les výjimek zhoustne. Pokud firmy prokážou, že alespoň 14 procent z přidané hodnoty výrobku tvoří spotřebovaný proud, stačí jim vyúčtovat jedinou gigawatthodinu ročně. Zatímco dosud výjimku využívaly především energeticky náročné výroby jako automobilky, slévárny, chemičky a papírny, příští rok se dostane třeba i na potravinářské provozy nebo tiskárny. Však také na Spolkový úřad pro průmysl a kontrolu vývozu (BAFA) dorazilo již přes dva tisíce žádostí o výjimku z ekodaně na rok 2013. To je třikrát víc než letos. Zelená sleva tak v eráru podle odhadů Spolku pro životní prostředí vyrobí díru o velikosti až 5,6 miliardy eur.

Ne že by továrníci žádné úlevy z elektrické ekodaně nepotřebovali. Německo je pro průmyslové podniky z hlediska ceny za elektřinu třetí nejdražší zemí v Evropě – hned za Slovenskem a Českem. Jedna kilowatthodina u našich západních sousedů vyšla v letošním prvním pololetí v průměru na 9,3 eurocentu, což je dvakrát víc než například v Norsku. Problém je v tom, že podniky, které v Německu mají zelenou výjimku, dostávají slevu i jinde. Paradoxně například díky solárním elektrárnám. Nebýt jich, rostla by pro průmyslové odběratele cena proudu ještě rychleji než dosud. Elektřina ze slunce totiž za poslední čtyři roky srazila cenu na energetické burze EPEX o deset procent. Pravda, jde o spotové obchody realizované v řádu několika hodin, které se průmyslových podniků netýkají. Ale hodnoty takových kontraktů mají vliv i na termínované obchody a mimoburzovní smlouvy o dodávkách. A ty jsou naopak pro průmysl klíčové.

Drahota se slevou

Pořád jde sice jen o "slevu ze zdražování", politici se s ní ale rádi chlubí – zvlášť v době, kdy se v krizi eurozóny Německo prosazuje jako motor hlubší integrace. Ne všem se ale politika privilegovaných výminkářů, kteří na zelenou revoluci nemusejí připlácet, zamlouvá. Především je seznam podniků s výjimkou ze zelené daně na proud nelogický.

Mezi privilegované patří třeba Německá meteorologická služba, jejíž energeticky "žravé" servery plodí předpovědní mapy. Stejný pardon mají i některá badatelská a výzkumná centra. Ne ovšem serverovny, které nabízejí komerční hosting. Provoz firemních sítí je totiž brán jako služba, nikoli jako koncový produkt tvořený alespoň ze 14 procent spotřebovanou elektřinou. A další problém – výjimky z příplatku na obnovitelné zdroje mají podniky chránit před mezinárodní konkurencí.

Jenže třeba firma Vattenfall Europe Mining, která ročně díky výjimce uspoří 40 milionů eur, těží hnědé uhlí jen v Lužici a nikam ho nevyváží.

Zkrouhnutí privilegovaných se tak stává volebním tématem číslo jedna – slibuje ho nejen opozice, ale i sama kancléřka Angela Merkelová a její CDU. Pokud totiž vláda nedotlačí firmy k "zelené solidaritě", zaplatí účet za obnovitelné zdroje nakonec domácnosti. Státní dotace na obnovitelné zdroje, z nichž se pokrývají garantované výkupní ceny, napřesrok dosáhnou 20,4 miliardy eur. Největší balík – 7,6 miliardy eur – připadá na domácnosti, zatímco těžký průmysl zaplatí po všech výjimkách pouhých 200 milionů eur. A to za situace, kdy jednu kilowatthodinu dostanou malí spotřebitelé od distributora 2,5krát dráž než velké firmy.

Deputát i ledničkovné

Cena za zelenou revoluci je tak pro čtyřčlennou německou domácnost snadno vyčíslitelná. V roce 2013 to bude až 185 eur ročně. A to je mnohem víc, než jsou Němci ochotni zaplatit. Agentura Emnid před třemi týdny zjistila, že dvě třetiny dotázaných jsou ochotny přinést na oltář zelené revoluce maximálně padesát eur ročně. Plné tři čtvrtiny Němců pak obnovitelné energie spojují především s problémem rostoucích účtů za elektřinu. Politici se proto předhánějí v tom, jak domácnostem ulevit. Třeba Levice (Die Linke) navrhuje, aby měla každá domácnost nárok na příděl proudu zdarma, tedy jakýsi elektrárenský deputát. Pro čtyřčlennou rodinu by to mělo být prvních 1100 kilowatthodin v roce. Zelení, kteří zákon o obnovitelných zdrojích v roce 2000 prosadili, zase přišli s nápadem na zavedení "ledničkovného". "Chceme fond na podporu úspor energií, z něhož by se financovalo poradenství a nákup úsporných spotřebičů," prohlašuje šéfka strany Claudia Rothová.

Čím dál vyšší náklady na zelenou revoluci nehrají do karet ani liberálům (FDP). Ani oni ale nevědí, jak ze šlamastyky ven. Philipp Rösler, šéf FDP a ministr průmyslu, proto navrhuje plošné snížení daně z elektřiny, na níž stát loni vybral 7,25 miliardy eur. Je tu ale podstatný problém – výnosy z daně nemíří na podporu obnovitelných zdrojů, ale do penzijních fondů. Sáhnout ve jménu zelené budoucnosti na rentu by znamenalo téměř jistou politickou sebevraždu.

Němečtí politici se tak shodnou jen na jednom. Vláda Gerharda Schrödera před dvanácti lety boom zelených zdrojů energie hrubě podcenila. "Nikdo se tehdy nepozastavil nad tím, jak výstavbu elektráren využívajících obnovitelné zdroje udržet na uzdě. Účet teď máme na stole," říká Peter Altmaier, ministr životního prostředí za CDU. Jeho věta beze zbytku platí i pro české prostředí. Jak vidno, ekologická inspirace Německem nemusí být vždy výhodná.