Stav ohrožení! Kalifornie čelí zdrcujícímu suchu. Extrémní sucho by pro místní nemělo být ničím nezvyklým, v minulém století jich prožili několik, často trvala několik let. Přesto byli schopni vylívat miliony kubíků cenné tekutiny na zavlažování rýžových polí. Proč? Neměla pro ně cenu: neexistuje trh, který by ji ocenil.

Není to tak dávno, co jsem psal o tragédii obecního vodovodu ve Venezuele. Socialistická vláda v zemi nedokáže obyvatelům zajistit ani tu nejzákladnější surovinu. Odstávky pitné vody jsou nejen v Caracasu běžné a někdy neteče voda i několik dnů v týdnu. Nízkou kvalitu života místních obyvatel si asi ani nedokážeme představit. To všechno se navíc děje v tropech, kde minimálně polovinu roku prší každý druhý den. Jestliže vodní socialismus ostudně selhává zde, jak se mu může dařit ve výrazně sušších oblastech?

Ne zrovna dobře. Ačkoliv jsou Spojené státy v očích (nejen) fanoušků Michaela Moora ztělesněním dickensovského kapitalismu, pravda je někde jinde. Vodní socialismus tam funguje stejně, jako fungoval u nás před revolucí a jako funguje ve Venezuele dodnes. A se stejnými výsledky. Podívejme se do Kalifornie.

Voda je tu absurdně levná a asi chápete, že to nebude dílem soukromníka. Municipality stanovují „ceny“, jejichž cílem je především pokrýt fixní náklady vodní infrastruktury, které nejsou zrovna nízké, protože voda musí téct často stovky mil, než se dostane ze zdroje ke spotřebiteli, a cenu vody samotné vůbec neberou v úvahu. Ostatně ta prší z nebe zadarmo, tak co. Každý čtenář s ekonomickým vzděláním nebo jen trochou zdravého rozumu musí na tomto místě protočit panenky.

Mapka současného kalifornského sucha, říjen 2014. National Drought Monitor map archive. Od Michaela Brewera, NCDC/NOAA [Public domain].; via Wikimedia Commons

Prý že rýže

Je zřejmé, že Kalifornie si svojí cenovou politikou zadělala na katastrofu. Stačí pár let neobvyklého sucha, a je na světě. A kam konkrétně voda mizí? Do zemědělství. To zde spotřebovává 80 procent celkové spotřeby vody, ačkoliv představuje pouhá dvě procenta ekonomické aktivity. Zemědělství bude v takové statistice na prvním místě asi vždycky, jenže tam, kde je voda příliš levná, existuje jen malá motivace k efektivnějším formám zavlažování a dalším možným opatřením, která by spotřebu vody omezily.

Kdyby v Kalifornii nebyla cena vody stanovená tak hluboko pod tržní cenou, která by reflektovala její skutečnou vzácnost, těžko by místní farmáři lili galony vody na rýžová pole nebo mandloňové sady. To bohužel není nadsázka. Víte, jaké potraviny potřebují k pěstování hodně vody? Rýže, ořechy a ovocné stromy. A teď zkuste hádat, kterými rostlinami je osázená Kalifornie. Prim naštěstí zaujímá na vodu nenáročná vinná réva, ale hned za ní najdeme mandloně, ořešáky, pistácie, rajčata, citrusy a nakonec i tu rýži.

V Kalifornii, která má podobné podnebí jako Španělsko, jsou tisíce hektarů osázeny plodinami, které sem vůbec nepatří. K této chybné alokaci kapitálu by v takovém množství nikdy nemohlo dojít, kdyby cenu vody neurčovali státní úředníci, ale skutečná nabídka a poptávka. Zemědělcům to také nemůžeme mít za zlé, ti se jen snaží vydělat stejně jako všichni ostatní.

Zákonitosti ekonomie totiž nakonec vždycky zvítězí nad představami centrálních plánovačů. Dokud bude voda příliš levná, budou ji lidé spotřebovávat mnohem více než kolik by odpovídalo její skutečné vzácnosti. A dokud bude Washington posílat Kalifornii peníze na boj se suchem, budou vznikat další opatření, která jen prodlužují agónii umělých cen. Buďme rádi za každou komoditu, kterou můžeme pořídit za tržní cenu a nemusíme čekat, až nám spadne z nebe, protože jinak se k ní pomalu už ani nedostaneme.