Jedním z mnoha způsobů, jakým lze nahlížet na dvacáté století v Evropě, je způsob, podle kterého došlo k přechodu od společností národních (jež se pracně ustavily ve století devatenáctém) ke společnostem finančním. Vzhledem k otevřenosti západního světa nebylo totiž možné nadále vytvářet společnost na základě náboženské, etnické nebo jazykové jednoty. Nacistický pokus o návrat k takové jednotě byl předem odsouzen k zániku, nejen proto, že byl prováděn špatnými lidmi, ale proto, že šel proti této tendenci.

Peníze tak vedle svých původních rolí začaly hrát i důležitou roli pojiva v rámci jednotlivých společností. Britem nadále nebyl protestant, běloch nebo rodilý mluvčí v angličtině. Za Brita začal být považován ten, kdo měl příjem v britských librách. Tvůrci eura tento princip obrátili: Důležitým nástrojem k vytvoření společné evropské identity mělo být zavedení společné měny. Relativní neúspěch eura ukazuje, že tento obrácený postup možný není.

V zemích bývalého východního bloku byl vývoj jiný, přísunem pracovních sil ale ani tam nebylo možné udržet jednotu jinou než právě finanční. Navíc se po roce 1989 poměry s otevřením hranic v těchto zemích přiblížily poměrům v zemích bývalého Západu.

V každé krizi se nejdříve objeví hlasy, které říkají: Vraťme se k tomu, co tu bylo. Už jen proto, že to známe! Lze čekat, že tomu tak bude i v současné koronavirové krizi, a zvláště po ní. Jako vítěze příštích voleb tipuji xenofobní nacionalisty, hovořící výhradně jedním jazykem (v doslovném i přeneseném slova smyslu).

To přesto, že u většiny společnosti se současná zdravotní krize projeví v budoucnu jako krize finanční.