Evropská energetika je postavená na hlavu

Klimatická politika Evropské unie počítá s tím, že klimaticky nejšetrnější zdroj energie bude v budoucnu utlumen a vyřazen z energetiky. Dává to smysl?

Taxonomie. Tohle slovo byste si měli zapamatovat, protože bude měnit energetiku a také hýbat s cenami, které za energie platíte.

Jejím cílem je změnit evropský trh. Přimět ho, aby zvýhodnil „čisté“ nízkouhlíkové zdroje. A zajistit, aby banky, pojišťovny a investoři rozpoznaly, co se vyplatí úvěrovat, do čeho mají investovat, co pojišťovat a od čeho by měli dát ruce pryč.

Taxonomie nebude nic přikazovat ani zakazovat. Určí však, jaké projekty budou dlouhodobě podporované z evropských fondů. Tím vyšle soukromému sektoru důležitý signál o tom, které jsou udržitelné a na které bude uvalena klatba.

Čertovo kopyto

Návrh taxonomie, který počátkem roku zaslala do členských států Evropská komise, má pro nejbližší desetiletí nasměrovat strukturu evropské energetiky tak, aby Evropská unie do poloviny století dosáhla uhlíkové neutrality. Na seznam zelených (tedy žádoucích a preferovaných) investic staví obnovitelné zdroje, zemní plyn a jádro.

Nahlíženo z Česka i dalších zemí je v tom ovšem schované čertovo kopyto. Jádro i plyn mají být zelené jen dočasně. Návrh taxonomie dovoluje provozovat v zelené kategorii jaderné elektrárny pouze do roku 2040 a schvalovat nové do roku 2045. Zemní plyn bude s mnoha omezeními pokládán za zelený do roku 2035.

Ředitel ČEZ Daniel Beneš proto už upozornil, že investice do provozu stávajících bloků v Dukovanech nebo Temelíně budou po roce 2040 s taxonomií v rozporu. A že nový blok v Dukovanech tak může být posledním novým jaderným zdrojem.

Důvod je jednoduchý: procedury spojené s novými reaktory jsou ukrutně zdlouhavé.

A aby toho nebylo málo, v příštích letech nás čeká technologicky náročný a nejistý přechod od uhlí k nízkoemisní kombinaci zemního plynu s vodíkem nebo bioplynem.

Jádro je pro klima nejlepší

Taxonomie, která má bruselskou Evropu dovést ke klimatické neutralitě, není pro Česko vítězstvím, ani debaklem. Je to nemastná neslaná remíza dvou táborů – nejaderného německého a jaderného francouzského.

Evropský přístup k jádru je každopádně postavený na hlavu. Dá se pochopit, že zemní plyn je brán na milost pouze jako přechodný zdroj, protože se za ním táhne výrazná uhlíková stopa. Jenže právě jaderné elektrárny jsou co do emisí hlavního skleníkového plynu – oxidu uhličitého – nejčistší.

Ukazuje to třeba studie emisí jaderné elektrárny Hinkley Point C publikovaná na webu Americké chemické společnosti. Vychází z ní, že poměřováno oxidem uhličitým vyrábí reaktory elektrárny, která stojí na jihozápadě Anglie, čistší elektřinu než větrné turbíny v moři nebo solární parky.

Prokázalo to měření pomocí metodiky LCA (life cycle assessment), která bere v potaz životní cyklus zařízení včetně stavby, materiálů, surovin, likvidace i recyklace. Ukázalo, že kilowatthodina elektřiny vyrobená v jaderce za sebou zanechává 5,49 gramu CO₂. Když se započítá distribuce elektřiny ke spotřebitelům, ukazatel se dostane na hodnotu 10,9 gramu.

Obnovitelné zdroje jsou fajn, ale hodnoty pro anglické větrné elektrárny v moři, které netrpí nedostatkem větru, přesahují 12 gramů a u solárních parků se pohybují kolem 48 gramů CO₂ na kilowatthodinu.

A pro srovnání ještě fosilní zdroje: plynové elektrárny vykazují zhruba 400 gramů a uhelné přes 800 gramů CO₂ na kilowatthodinu.

Polovina Temelína = třetina Prahy

Zmíněná britská studie přitom není jediná, která dospěla k závěru, že jaderná energetika může významně přispět k omezení klimatických změn. Stejného výsledku se dobrala například analýza energie z jádra, kterou pro Evropskou komisi vypracovalo výzkumné centrum JRC.

Jaderné elektrárny mají výhodu v tom, že na stejné množství vyrobené elektřiny spotřebují řádově míň materiálů než větrné turbíny či solární panely a jejich životnost je výrazně delší. Kromě toho dodávají elektřinu, i když nefouká a nesvítí. Zaberou také mnohonásobně míň místa.

Přehled podílů jednotlivých zdrojů energie v rámci národního energetického mixu České republiky

Jesse Ausubel z newyorské Rockefellerovy univerzity srovnával nároky na plochu u atomové elektrárny o výkonu tisíce megawattů (zhruba poloviční výkon Temelína) se stejně výkonným solárním parkem. Zjistil, že solární panely umístěné na jihu USA by pro takový výkon potřebovaly 150 čtverečních kilometrů! To je zhruba třetina Prahy.

Kde tuto půdu vzít a nevyvíjet tlak na ekosystém a biodiverzitu, jejichž ochranu taxonomie klade mezi priority? O tom se v unijních plánech nic nedočtete.

Nic není dokonalé, ale…

Pravda, jádro není dokonalé. Zůstává po něm toxický odpad, lidé mají obavy z havárií a reaktory stojí majlant. Jsou riskantní investicí, zejména když je platí stát, což je případ nového bloku v Dukovanech. (Pokud zůstane financování tohoto projektu na státu, pak se vyhne taxonomii!)

Jenže majlant stály také dotace, které stát v minulých letech nalil do obnovitelných zdrojů.

Jaderné bloky, na rozdíl od solárů nebo větrníků, přitom dokážou zajistit pořádnou porci energie, která je stabilní. Elektřina ze slunce a z větru se nedá řídit podle aktuální potřeby energie. Je k ní potřebná nákladná akumulace.

Baterie můžou nejvýš „vyhladit špičky“ v minutách, maximálně hodinách, což ostatně přiznává i přední expert na skladování energie Bo Normark. A vodíková úložiště energie pro obnovitelné zdroje jsou teprve vyvíjena a testována.

Sumarizováno:

Jádro je výkonným energetickým zdrojem a vůči klimatu nejšetrnějším. Podstatná část Evropy se však zhlédla v obnovitelných zdrojích. K nim bychom ale potřebovali techniku, kterou zatím nemáme.

Výstižně po popsal Václav Bartuška, velvyslanec pro energetickou bezpečnost, v ČT24: „Evropa dělá obrovský technologický skok, aniž by měla technologie, které k tomu skoku potřebuje. Skáčeme tedy víceméně do neznáma.“

Energetika proto v příštích letech může poskytnout pořádnou dávku adrenalinu.