Bydlete hůř a za víc peněz!

Je to podobný příběh jako s úspornými žárovkami. Evropská unie řízená zelenou lobby něco nařídí a my musíme sáhnout hlouběji do kapsy. Jenže tentokrát nejde o stokoruny, ale o statisíce.

Řeč je o směrnici EU, která nařizuje od roku 2018 stavět jen bytové domy s téměř nulovou spotřebou energie. Od roku 2020 se toto nařízení týká všech nových budov bez výjimky.

Zdánlivě bohulibé nařízení znamená, že si průměrný zájemce o bydlení připlatí zhruba 15 procent za něco, o co vlastně vůbec nemá zájem. Podle různých (nejspíš nadhodnocených) odhadů tvoří nízkoenergetické stavby zhruba pět procent celkového trhu. Jasně se tak ukazuje, že o tento typ bydlení není takřka žádný zájem. Brusel však nyní zcela v rozporu se zdravým rozumem nařizuje povýšit tento minoritní trh na jediný možný. Místo aby nechal zákazníka svobodně rozhodnout, nutí mu něco, co vůbec nechce.

V důsledku jde jen o další podfuk podle osvědčeného bruselského scénáře: Nelíbí se ti námi protežovaná varianta? Výběr jiné ti znemožníme zákazem všech ostatních alternativ.

Nový standard „zeleného“ bydlení nepřinese většině zájemců o nové bydlení nic dobrého, jen jim pustí žilou. Nízkoenergetické budovy totiž nemusí být kvalitnější, komfortnější a dokonce ani ekonomicky úspornější, budou prostě jen dražší. V případě bytu 3+kk, který by dnes stál tři miliony korun, si zákazník připlatí 450 tisíc. To vůbec není málo.

I pokud by platilo vše, co nám o úsporách nízkoenergetických budov tvrdí Brusel a rádobyzelení aktivisté, tyto peníze se vrátí zhruba po 25 letech užívání bytu. Jenže ani zde nám unijní byrokraté neříkají celou pravdu. Je zde totiž celá řada „kdyby“.

Aby se na energiích ušetřilo, lidé by museli zcela změnit své po léta zažité chování: například mimo letní sezónu, tedy po tři čtvrtiny roku, by museli zapomenout na otevírání oken. To je jednou z podmínek ekonomické návratnosti. Upřímně však pochybuji, že to kdokoli bude dodržovat. Řízená výměna vzduchu totiž nikdy nenahradí pořádné vyvětrání, například po nepovedeném vaření či setkání kuřáků. Navíc je zde významný psychologický efekt: život ve čtyřech stěnách bez možnosti otevřít okno připomíná spíše kriminál než sen o komfortním bydlení.

K tomu je nutné připočítat náklady na provoz, údržbu a opravy rekuperačních jednotek. Kvůli nim slibované ušetřené peníze mizí v nedohlednu. S jakýmikoliv úsporami se proto předem rozlučte.

Pokaždé, když bruselský úředník nařizuje lidem, co si smějí koupit a co už ne, ukrajuje další dílek z jejich svobody, aby se vybraná skupina byznysmenů mohla napakovat na jejich úkor. Zvůle a diktát nikým nevolených byrokratů se stává hrobařem společné evropské myšlenky. Zatím z tohoto vlaku řítícího se do rudozeleného pekla vyskočili Britové. Pokud se rychle něco nezmění, budou je následovat další.

Autor je generální ředitel a předseda představenstva Ekospol a.s.