Neštěstí v japonské jaderné elektrárně Fukušima vede k nebývalému oživení protiatomové nálady v Evropě. Skutečnost, že se havárie odehrála následkem zemětřesení zrovna v Japonsku, zemi vysoce průmyslově vyspělé s prvky hi-tech společnosti, dává odpůrcům jaderné technologie dodatečnou munici: „Vidíte? Ani technicky špičkoví Japonci nemohou plně garantovat bezpečnost jaderné elektrárny!“

V posledních letech přitom řada zemí EU přistoupila k dobudování, prodloužení užívání stávajících bloků nebo obnově jaderné energetiky – kromě Itálie, Británie, Švédska, Německa nebo Slovenska se tak rozhodla i Česká republika. Přišel s japonskou havárií konec renesance atomové energie v Evropě?

Nikoli, protože dohledná budoucnost evropské energetiky je bez jádra těžko představitelná. Důvod? Je jich celá řada: Potřeba omezit závislost na dodávkách z nestabilních oblastí a z Ruska, rostoucí ceny ropy a zemního plynu, nutnost čelit globálnímu oteplování a konečně je tu i průmyslový potenciál jaderné energie. Je namístě se ptát na bezpečnostní rizika jádra. Bezpečnost atomových zařízení musí být nadřazena úvahám o nákladech na zajištění energie.

Reakce Německa a Francie hezky dokumentují, jak rozdílná jsou vnímání možných rizik u dvou evropských sousedů. Německá vláda kancléřky Merkelové nejprve rozhodla o prodloužení provozu jaderných elektráren. Nyní bylo toto rozhodnutí zmraženo a na pořadu dne jsou zevrubné testy stávajících elektráren. Německé veřejné mínění je ze 60 % proti jádru a nadcházející zemské volby velí Merkelové přijmout rázná opatření. Ve Francii žádná protiatomová panika nevznikla. Tam funguje 59 reaktorů, které pokrývají 80 % francouzské spotřeby elektřiny. Paříž sází i do budoucna na jádro. Znamená to, že Francouzi nemají strach z jaderné havárie? Ne, ale jsou realisté. Vítr, sluneční záření a voda jsou nestabilní živly. Obnovitelné zdroje nemohou plně nahradit současnou tradiční výrobu energie.

Pokud budeme nadále rozvíjet jadernou energetiku, neznamená to zanedbávání obnovitelných zdrojů. Cílem je snížení podílu fosilních paliv, které přispívají ke globálnímu oteplování. Klimatické změny už v současnosti působí živelní pohromy, ale v budoucnu by přinesly pravděpodobně hotovou katastrofu v podobě rychlého stoupání mořské hladiny a ničivých záplav. Existující cíl 20 % obnovitelných zdrojů, který v současnosti sleduje EU, se ukazuje ve světle japonských událostí jako naprosto nezbytný. Podporujme obnovitelné zdroje, ale nevěřme na jejich samospasitelnou úlohu!

Co z toho plyne pro Evropu a pro nás? Dohledná budoucnost leží v rozumném energetickém mixu. Bude v něm místo pro atomovou energii i obnovitelné zdroje. Zároveň je třeba usilovat o takový typ ekonomiky, která stojí na moderních nízkouhlíkových technologiích. (To půjde v českém případě těžko, pokud vláda nerozpozná význam strategických investic do vědy a výzkumu.) Všechny členské země budou nyní provádět komplexní kontrolu svých elektráren. To je rozumný, opatrný postoj. Podstatné při tom bude, aby Evropané přistupovali společně ke kritériím bezpečnosti. Právo EU neobsahuje ani povolování výstavby atomových elektráren ani nestanoví jejich bezpečnostní standardy. Ty se odvozují od národních právních řádů a mezinárodních smluv. Je to zvláštní, protože následky eventuální havárie se rozhodně nezastaví před státními hranicemi.

Evropská unie se v globálním měřítku vyznačuje tím, že stanoví standardy, které se postupně stávají mezinárodními. Je to součást tzv. měkké síly, kterou Evropa disponuje. V oblasti energetiky by tak měla EU činit také, zvláště když si uvědomíme, že řada rozvojových zemí s více či méně autoritativními režimy plánuje jaderné elektrárny ve velkém. Nikdo jim v jejich výstavbě nemůže bránit a o to naléhavější je otázka standardů v zájmu ochrany zdraví a životního prostředí na této planetě.

Autor je místopředsedou Evropského parlamentu

Převzato z LiborRoucek.blog.idnes.cz se souhlasem autora