Stát, který ekonomiku zastavil, teď do ní musí dodat peníze, které přestanou obíhat

V české ekonomice se kvůli koronaviru fatálně přestaly točit peníze; ruku v ruce s tím, jak vláda podstatnou část ekonomiky ze zdravotních důvodů zastavila. Proto hrozí hromadné krachy a vyhazovy. Nastává historicky mimořádný propad objemu výdajů a útrat. Vláda zastavila jak chod firem vysoce ziskových, tak těch mnohem méně výkonných. Při očistné krizi odcházejí z byznysu ty druhé. Nyní hrozí, že odejdou všechny. Sebelepší a sebeefektivněji hospodařící restaurace nebo průmyslový podnik nemohly s ničím takovým počítat. Nemohly se na to připravit. Neměly žádný varovný signál.

Krize, která není očistná, dlouhodobě napáchá škodu mnohem větší než její očistná varianta. Právě proto, že nelze počítat s příznivým efektem očisty ekonomiky. Je proto třeba, aby se peníze začaly zase rychle točit.

Když ekonomika stojí, umělé roztočení peněz může zajistit pouze stát. Je to ostatně ten samý stát, který ekonomiku zastavil. Stát jediný má páky na to, aby ekonomiku takto zastavil, a proto současně, když tak mimořádně učiní, i s tím vznikající odpovědnost, aby doplnil peníze, které kvůli zastavení přestanou obíhat. Peníze jsou krví každého hospodářství. Teď potřebuje transfúzi. Potřebuje tedy dva klíčové kroky.

Jak navodit kýženou iluzi

Vicepremiér Karel Havlíček odhaduje, že manko způsobené zastavením ekonomiky bude v polovině letošního roku dosahovat zhruba 650 miliard. Pokud stát tyto peníze roztočí uměle a manko tak zalátá na dluh, letošní veřejný dluh k HDP by měl při předpokládaném desetiprocentním reálném propadu ekonomiky stoupnout ze zhruba 31 na nějakých 49 procent. Pro srovnání, německý dluh byl před úderem koronaviru kolem 60 procent HDP, což je zároveň hodnota příslušného maastrichtského kritéria pro přijetí eura. Rakušané měli před úderem veřejný dluh k HDP 70 procent, Francouzi dokonce kolem sta procent HDP.

Případná česká úroveň dluhu 49 procent HDP tedy představuje přijatelnou cenu za to, že se umělým, co možná nejadresnějším doplněním peněz (odpouštěním daní, výhodnými půjčkami, podpůrnými transfery, investičními projekty – „hladovými zdmi“…) na dluh navodí kýžená finančně-účetní iluze, že ekonomika vlastně zastavená není. Iluze, že k žádnému historicky mimořádnému propadu objemu výdajů a útrat v české ekonomice vlastně nedošlo.

Recese nastane tak jako tak, dodatečný dluh však může z hlubokého propadu učinit propad mělčí a zvýšit tak šanci, že krize bude mít alespoň do jisté míry očistný efekt – že se ji tedy podaří přečkat uspokojivému podílu firem a podniků, které jsou celospolečensky vysoce přínosné. Nezapomeňme, že pokud ekonomika o tyto své „perly“ přijde, povede to dlouhodobě k vyššímu dluhu, než je nějakých 49 procent HDP. To proto, že právě tyto perly nejvíce vydělávají třeba i na starobní penze.

Stát sám žádné peníze nemá. Když vyplácí důchody, do značné míry vlastně jen přerozděluje část hrubého zisku firem či podnikatelů. Pokud nyní nepřežijí nejziskovější firmy, tím spíše se do budoucna navýší dluh, a následně tedy i daně. Vskutku, stát jediný může v krizi, jako je tato, doplnit chybějící peníze. Stát jediný si totiž může tolik peněz napůjčovat. Vzniklý dluh však nebude splácet nikdo jiný než daňový poplatník. Stát je daňový poplatník.

V zájmu každého daňového poplatníka jsou tedy nyní hlavně dvě věci.

Zaprvé to, aby se stát citelně, ale udržitelně zadlužil – tedy zhruba na oněch 49 procent HDP. Protože takové zadlužení umožní zachránit tolik firem a podniků, že dlouhodobě, řekněme v horizontu pěti až deseti let, bude Česko nakonec méně zadluženou zemí. Zadlužení čítající 49 procent HDP bude současně po odeznění koronavirové krize patřit v EU stále k těm podprůměrným, dost možná mezi nejnižší vůbec.

Nestřílet se do vlastní nohy

Zadruhé je v zájmu daňového poplatníka to, aby vládu vyšel její navýšený dluh co nejlevněji.

Opoziční politici by tedy co nejdříve měli odsouhlasit možnost provádění plnohodnotného kvantitativního uvolňování, jak je navrhuje ministerstvo financí i Česká národní banka.

Pokud totiž bude ČNB moci kvantitativně uvolňovat, tedy odkupovat dlouhodobé vládní dluhopisy, pomůže, bude-li to třeba, stlačit úroky, které vláda za svůj dluh platí. Tím levnější tak pro stát bude doplňování peněz do stojící ekonomiky, a tím spíše tedy recese bude mělčí a očistná. Jde i o mezinárodní kontext. Jestliže nyní mohou kvantitativně uvolňovat nejen státy eurozóny, ale také už třeba Polsko, Rumunsko nebo Maďarsko, Česko se v těžké chvíli střílí do nohy, když to samé své centrální bance neumožňuje. V podstatě lze totiž říci, že za jinak stejných podmínek mezinárodní investoři levněji půjčí vládě té země, jejíž centrální banka může kvantitativně uvolňovat. Tak dnes finanční trhy fungují.

Samozřejmě, až nastanou lepší časy a ekonomika se stabilizuje, je třeba uměle roztočené peníze postupně zase stahovat. Centrální banka musí snižovat svoji rozvahu a vláda dluh. Z uplynulých deseti let je patrné, že vládám i centrálním bankám to činí obrovské problémy. To je však třeba řešit v příznivých časech, ne v časech krizových. V čase koronakrize jsou v podmínkách finančního systému dneška v zájmu daňového poplatníka tři kroky: navýšení dluhu, možnost provádět kvantitativní uvolňování, případně dokonce shazovat peníze z vrtulníku. Všechna jiná řešení jej vyjdou dlouhodobě dráž.

Autor je hlavní ekonom, Czech Fund

LN, 6.4.2020