14.8.2020 | Svátek má Alan


EKONOMIKA: Second hand kapitalismus

28.6.2011

V roce 1989 jsme kapitalismus převzali s nadšením. Následující léta zabrala demontáž starého a vytváření nového systému. Během doby se však tržní ekonomika mnohým přestala zdát tak skvělá jako kdysi, zpoza hranic.

Ano, zčásti šlo o přehnaná očekávání, hypotéky z éry komunismu či nedostatky transformace. To však není všechno. Ironie dějin tkví v tom, že po desetiletích čekání zbyl na postsocialistické státy již jen kapitalismus lehce ošuntělý; jakoby z druhé ruky.

Koncepce tržní ekonomiky, která se zcela spolehla na sílu trojspřeží liberalizace, privatizace a deregulace, ovládala myšlení západních ekonomických a politických elit již od 70. let minulého století. Když začalo budování kapitalismu v Čechách, byla již účinnost tohoto, svého času úspěšného pojetí ekonomiky značně oslabená. Na historický okamžik zapůsobil zánik komunismu na umdlévající neviditelnou ruku trhu jako živá voda; nové investiční možnosti, nové trhy a rostoucí zisky.

Toto vzepětí však vedlo vzápětí k ještě radikálnějšímu uplatnění neoliberálních principů. Ve světě bez hranic a bez systémové alternativy rozvinul kapitalismus svou energii naplno a zaměřil ji – s typickou efektivitou – i sám proti sobě.

Sociální a politické náklady neoliberální koncepce začaly přesahovat jejich materiální přínos a koncem 90. let se množily příznaky toho, že se dosud vládnoucí model kapitalistického hospodaření nalézá ve funkční krizi, a tím i v krizi legitimity.

Jak se to pozná? Klesající účinnost neoliberálních receptů a jejich nebezpečné důsledky se projevily v několika oblastech.

Zisk dnes a tady

Již od 70. let se finanční průmysl neomezuje pouze na půjčování peněz, nýbrž je také sám vytváří. Tento proces se od první poloviny 90. let rapidně zrychlil a ve světě proto bloudí nadbytek investičních prostředků. Od té doby navíc průkazně působí tendence, nazývaná „short-termism“ nebo také „kvartální kapitalismus“. Jde o to, že investoři vyžadují krátkodobé zúročení svého kapitálu. Prostý zisk již nestačí. Cílem je maximální zisk v minimálním čase.

Situaci dále zhoršil neodpustitelný hřích prezidenta USA Billyho Clintona. Nejmenoval se Monica Lewinská, nýbrž Glass a Steagall. Zrušením takto pojmenovaného zákona proti spekulacím nastavil Clinton v roce 1999 výhybky pro nadcházející burzovní a finanční krize. Clintonovo škrtnutí perem vedlo spolu s nadbytkem investičních prostředků a tlakem investorů na rychlé zúročení ke kolapsu internetové ekonomiky v roce 2000 a k finanční krizi z let 2008 až 2009.

Radikalizovaný kapitalismus tak ohrozil sám sebe a obyvatelům západních společností nezbylo než zachránit nabobtnalý a nekontrolovatelný bankovní průmysl. Dnes se již bankéři zase chovají jako by nic.

Cena globalizace

Postsocialistické státy dokončily přestavbu svých hospodářských systémů jako na potvoru v době, kdy globalizace začala západní společnosti poškozovat. Koncepce volného obchodu byla po léta nepochybně velmi úspěšná. Nejpozději od poloviny 90. let však Západu přináší více nevýhod než výhod. Potřebujete-li jako důkaz jiný kalibr, než je Robejšek, tak doporučuji práce nobelovce Paula Krugmana.

Pád železné opony negativní bilanci globalizace zvýraznil tím, že již tak dost hrozivý odliv západních pracovních míst do Asie zamířil také do svobodných zemí střední a východní Evropy. To vše podle jednoduchého pravidla: levnější pracovních síly = vyšší výnosy.

To je sice ekonomicky rozumné, ale politicky chybné. V západních zemích to vedlo k oslabování poptávky a k prohlubování příjmových nerovností v neprospěch zaměstnanců a ve prospěch investorů. Situaci dále zhoršila rostoucí nákladnost sociálních, zdravotních a penzijních systémů.

Osvědčená efektivnost kapitalismu při hledání ziskových rezerv tak ohrožuje stabilitu západního systému jako celku. Geopoliticky se to projevuje přesunem bohatství a moci ze západních do rozvojových zemí.

Demokracie je na obtíž

Po desetiletí byly demokracie a kapitalismus neoddělitelně spjaty. Historický úspěch západních společností byl právem spojován se symbiózou hospodářských a politických svobod. Spojení práva mluvit a vlastnit posilovalo po desetiletí Západ a přispělo k porážce komunismu.

V následujících letech se však kapitalismu zmocnily autoritářské režimy jako Čína nebo Rusko. A najednou se ukázalo se, že zmíněná nekompromisní logika maximalizace zisku se ideálně doplňuje s nedemokratickým politickým systémem. Tržní ekonomika dosahuje nejvyšší účinnosti tam, kde ji nebrzdí sociální ohledy.

Kombinace politických a ekonomických svobod je ve světě bez hranic i systémové alternativy a ve spojení s jednoznačnou fixací na okamžitý zisk méně výnosná než autoritářsky zaštítěný primát ekonomické logiky. Z demokracie je ekonomická zátěž, které se však Západ dost dobře nemůže vzdát.

Možná, že dlouhodobě platí pořád ještě původní převaha demokracie. Ale (jak jsem již zmínil) dlouhodobá perspektiva přestala ekonomizovaně myslící elity zajímat.

Úskalí svobody

Krize? Jaká krize? O čem to ten Robejšek pořád mluví? Ano, český vývoj šel zatím od Listopadu pořád nahoru. Větší část posledních 20 let jsme patřili k těm, kteří ze změny systému profitovali. Blízkost Německa navíc funguje jako trvalý konjunkturální balíček, a volný obchod v EU také něco vynáší.

Ale právě díky EU máme za humny plastický příklad funkční krize a krize legitimity neoliberálně koncipovaného kapitalismu – krizi eurozóny. Najdeme v ní všechno, o čem jsme dosud mluvili. Beztrestné pirátství finančníků, nadbytečný kapitál ve vysoce spekulativních investicích, doznívající a pro Západ již spíše nevýhodnou globalizaci a slabost demokracie oproti tržně ekonomické autokracii.

Pro Česko je však významná ještě jedna skutečnost. Krize eurozóny je i krizí víry, že z jednoho centra lze plánovitě rozvíjet a sjednocovat celý kontinent. Po Listopadu byl Brusel pro mnohé z nás demokraticky osvícená a ekonomický úspěch zaručující Moskva, která nás pevnou přátelskou rukou povede do lepší budoucnosti; pobyt v této komfortní polepšovně se jevil jako všelék.

Před 20 lety jsme se osvobodili od nadvlády, je na čase osvobodit se i od iluzí. Krize eurozóny totiž ukazuje, že ten, kdo nás chce z centra kontinentu řídit, neví, co je pro nás nejlepší. Nikdo se o nás nepostará tak pečlivě, jako my sami. Ne, vystoupit z EU nechci; členství má i své výhody. Ale měli bychom si uvědomit, že nejpozději teď je vytoužená svoboda „na ostro“ a že každá země potřebuje svá specifická řešení, která mohou nejlépe najít a uskutečnit pouze národy samy.

Být svobodný znamená i muset jít vlastní cestou. Úkolem českých ekonomických a politických elit je najít v rámci tržně ekonomického uspořádání takovou variantu hospodářské politiky, která respektuje nejenom danou globální ekonomickou konstelaci, ale zároveň i naši specifickou situaci. Kdybych nebyl slušně vychovaný, řekl bych, že kapitalismus ze sekáče nám přitom nepomůže. To, co potřebujeme, je samostatné myšlení, odvaha a obětavost.

Psáno pro MfD

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství, Hamburk








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.