Za prvé, eurozóna zatím není ekonomicky úspěšným projektem. Růst jejích členů se po jejím startu zpomalil a nedochází v ní k tomu typu konvergence, který by ji posouval směrem k optimální měnové oblasti. Za druhé, vstup ve fázi, kdy doháníme vyspělejší ekonomiky, není pro nás výhodný – připravili bychom se o kurz jako významný kanál pro růst naší relativní cenové hladiny, který by se potom ubíral cestou vyšší míry inflace. Za třetí, náš vstup není v nejbližších minimálně deseti letech příliš reálný – nedokážeme prokázat dlouhodobou schopnost plnit maastrichtská kritéria – jak fiskální, tak i kritérium pro inflaci – právě převzetí eura by vyhnalo naši inflaci nahoru. Za čtvrté, eurozóna nás nechce – nepřeje si rozšiřování, nemůže si dovolit přijmout další skupinu ekonomik, které by v důsledku dohánění měly vyšší než dvouprocentní inflaci.

Eurozóna skomírá

Společná měna měla urychlit vzájemnou konvergenci ekonomik a brzy z nich vytvořit tzv. „optimální měnovou oblast“ – tedy homogenní útvar, pro který by společná měnová politika představovala výhodu a nikoli riziko. Slibovalo se, že euro přinese nejen úspory nákladů pro soukromý sektor, ale že také výrazné urychlí růst na makroekonomické úrovni.

Jaká ale byla skutečnost? Ekonomický růst se v zemích eurozóny neurychlil, naopak se zpomalil. Od svého založení rostla eurozóna podstatně pomaleji než např. Spojené státy americké, ale i pomaleji než ty „staré“ země Evropské unie, které zatím euro odmítly. Podle Evropské centrální banky činí dlouhodobé potenciální tempo růstu eurozóny jen něco málo přes 2 %.

Společná měna nesplnila očekávání ani v oblasti vzájemné konvergence zúčastněných ekonomik, pokud jde o tempa růstu a míry inflace. Část zemí eurozóny přestala dodržovat kritéria pro stabilitu veřejných financí, jak byla přetavena do tzv. Paktu stability a růstu. Potíže s nadměrnými deficity měly Německo, Francie, Itálie, z malých zemí Portugalsko a Řecko. Řada zemí eurozóny by dnes nesplnila ani maastrichtské kritérium pro inflaci: brzy po spuštění eurozóny přestala část členů – od Irska až po Lucembursko – inflační kritérium plnit. Naopak od adeptů vstupu se ovšem plnění inflačního kritéria přísně vyžaduje.

Dalším problémem jsou trvalé vzájemné rozdíly v inflaci uvnitř eurozóny. Jakmile byla eurozóna spuštěna, začaly se míry inflace jednotlivých zemí od sebe odchylovat.

Postupně se vytvořily dvě skupiny zemí. Jedna má inflaci dlouhodobě pod průměrem eurozóny, druhá nad průměrem. Do skupiny s dlouhodobě nižší inflací patří Německo, Francie, Belgie, Rakousko. Do skupiny s dlouhodobě vyšší inflací patří všechny ostatní země eurozóny kromě Finska. Podobně jako míry inflace se v eurozóně liší i tempa růstu, přičemž země s vyšším růstem mají tendenci také k vyšší inflaci, a naopak.

V eurozóně probíhá jiný typ konvergence než ta, kterou předpokládala Maastrichtská smlouva. Místo nominální konvergence probíhá konvergence reálná: konvergence ekonomických úrovní a cenových hladin méně vyspělých členů k těm vyspělejším – čili proces dohánění. Skupina členů s nižší ekonomickou úrovní roste rychleji než ostatní – ale také má vyšší inflaci. Typickými představiteli dohánějících ekonomik jsou Řecko a Portugalsko, ale také Irsko či Španělsko (Irsko díky dohánění už dosáhlo úrovně nejvyspělejších členů eurozóny, a pokračuje v rychlejším růstu).

Trvalé rozdíly v mírách inflace dělají Evropské centrální bance značné starosti. Společná měnová politika pak totiž nevyhovuje nikomu. Jedny země jsou tlačeny do deflačního pásma a tím se brzdí jejich růst. Další, dohánějící země zase mají nízké až záporné reálné úrokové sazby, zhoršuje se jim nerovnováha obchodních bilancí a hrozí jim přílišné zahraniční zadlužení. A jejich vyšší inflace způsobuje, že eurozóna potřebuje vyšší úrokové sazby, než má Česká republika. Očekávaný postup k optimální měnové oblasti se zkomplikoval. Eurozóna má v průměru nízký potenciál růstu, přitom s velkými rozdíly mezi zeměmi; velké rozdíly jsou také v mírách inflace.

Její členové nejsou schopni spolehlivě plnit maastrichtská fiskální a inflační kritéria, která si v zájmu stability eura sami zadali. Eurozóna tak zůstává politickým projektem, prozatím bez dostatečně pevného ekonomického základu. Je otázka, zda máme do eurozóny – v této její podobě – skutečně vstupovat – a jestli ona je schopna nás bez problémů včlenit.

CEP newsletter, duben 2008

poradkyně prezidenta republiky