Chřipková diktatura národního státu vyhlášená národními politiky u nás vypukla dvanáctého března nastolením nouzového stavu. V době jeho vyhlášení bylo u nás devadesát šest nemocných na covid-19, během jeho trvání počet narostl někam k šesti tisícům a pak začal klesat. Důsledkem částečného zastavení ekonomiky a dalších restrikčních státních opatření byl obrovský nárůst rozpočtového schodku a navýšení rozpočtu na zatím nejvyšší hodnotu v našich dějinách, pěti set miliard korun.

Nouzový stav byl díky opozici prodloužen jen do 17. května. Vláda si sice přála delší dobu, ale opozice ji tentokrát naštěstí v jejím pilném rozjezdu poněkud zabrzdila. Začalo se tedy s pomalým odepínáním opasku a uvolňováním chřipkové diktatury, přičemž počet nakažených se najednou začal opět zvyšovat, což zaznamenaly i okolní země a některé z nich vyřadily ČR ze seznamu bezpečných států. Ke dnešnímu dni (5.7.) je v ČR 4237 nemocných, z toho za minulý týden přibylo 247 nakažených na sto tisíc obyvatel na Karvinsku, neboli jinými a lépe srozumitelnými slovy k třicátému červnu bylo v okrese Karviná 1001 a v Moravskoslezském kraji 2 304 nemocných, minulý pátek již 3110 nemocných.

Připadá mně poněkud zvláštní, že kvůli několika desítkám případů se začátkem března uzavřely hranice a nastolil nouzový stav, přičemž začátkem července se v mnohem vyhrocenější situaci nic neděje a Karvinsko se tak nějak nechává spontánně promořit po švédském, či běloruském způsobu. No a nedá mně to, prostě si musím klást otázky o smysluplnosti celého toho cirkusu s celou tou chřipkovou diktaturou národního státu. Buď pan premiér prohlédl a uvědomil si, co to vlastně s celou svou vládou provedl za hloupost, nebo si z nás všech dělá jednu velkou legraci a míní v tom radostném smíškovství pokračovat i nadále.

„To, co se děje teď, je pro mě konec světa. My pouze rozvrátíme své finance. Způsobíme, že dluhy budou splácet nejen naše děti a vnuci, ale i vnuci našich vnuků. To je pro mě naprosto nepřijatelné,“ prohlásil Václav Klaus o největším rozpočtovém dluhu v historii naší země. Myslím si, že k tomu, aby občan viděl, co se děje s naším rozpočtem a jak nezodpovědně se chová nejhorší premiér v dějinách naší země (pokud se zaměříme na státní rozpočet: nejdříve během období ekonomického růstu bezstarostně vyhazoval peníze oknem, aby pak během nouzového stavu dospěl do situace, ve které se celá země nachází), nemusí být ani ekonomem, ani se nemusí jmenovat Václav Klaus. Stačí, když si z očí sundá růžové brýle koblihového mámení a podívá se na svět se zdravým selským rozumem.

Co se týče našeho bývalého prezidenta, mám stejně pocit, že ho hlavně trápí jiná skutečnost, jež z celého toho maléru vyplývá. Mám tím na mysli další nevyhnutelný krok k příští evropské federaci, jež v Evropské unii zákonitě nastane, a poté zcela nepopiratelný fakt, že premiér Babiš udělá vše, co se od něj očekává, aby získal co nejvíce dotací z připravovaného záchranného unijního balíku do našeho katastrofálního rozpočtu.

Jak jsem již psal, coby eurofederalistovi mně svým způsobem tato situace vyhovuje, neboť považuji za strategicky výhodné, že je náš premiér na EU kvůli střetu zájmů a své nadnárodní korporaci přerůstající ve stát velmi závislý. Přece jen si však říkám, jestli to tak nějak nepřehání a jestli ty jeho šprýmy, které dělají z občanů úplné hlupáky, již nepřekračují hranice jisté všeobecně akceptovatelné únosnosti.