Odhadnout energetickou budoucnost České republiky není tak velký problém, jak by se mohlo zdát. Není třeba hlubokých analýz ani odborných poradců, stačí jen umět uvažovat a počítat. Tak tedy: Spotřeba elektřiny neustále stoupá, a byť jí ještě dnes máme dostatek, tento polštář se vyčerpává. Řada uhelných bloků v severních Čechách dosluhuje, což jenom potvrzuje - výstavbě nových elektráren se nevyhneme.

Jakých? V podstatě existují jen dvě varianty. Prolomit územní ekologické limity těžby uhlí, modernizovat stávající a stavět nové uhelné elektrárny a časem v zájmu vyváženosti postavit minimálně jeden nový jaderný blok. Anebo se limity neprolomí, uhelná energetika bude modernizovat a budovat trochu méně; pak můžeme očekávat větší rozvoj jaderné energetiky. Jako doplňkové budou hrát svou roli samozřejmě i obnovitelné zdroje. Uplatní se však spíše na lokální úrovni a šanci promluvit zásadně do velké energetiky sotvakdy budou mít. Pokud si snad někdo ještě před nedávnem myslel, že nás spasí zemní plyn, dnešní vývoj cen a zejména hrozba závislosti na dovozu naznačuje, že i tyto zdroje budou zřejmě také jenom doplňkové. Situace je vážná, nikoli však kritická, troufám si říci shodně s hrdinou jednoho filmu. Stačí jen uvažovat a počítat - a hlavně se oprostit od ideologie samospasitelnosti. Pokud ji ve svých začátcích reprezentovala jaderná energetika, dnes pochodeň pevně třímají tzv. ekologisté. Tehdy i nyní to je špatně. Potřebujeme totiž vyvážený energetický mix odpovídající našim podmínkám přírodním i finančním, který dnes znamená: uhlí, atom, voda a další obnovitelné zdroje.

Může se mi to nelíbit, mohu proti tomu protestovat - a to je asi všechno, co se s tím dá dělat. Spolehneme-li se na jeden jediný druh, ocitneme se nejspíš pod skleníkovou duchnou anebo v obklíčení větrníků. V obou případech pak poměrně rychle bez dostatku elektřiny, na který jsme zvyklí.

Máme ještě v živé paměti, jaké problémy postihly Rakousko, když před dvěma lety Evropu zasáhlo suché léto. Tamní energetika je postavena, díky alpským řekám, na vodních elektrárnách a nedostatek dešťů způsobil téměř energetický kolaps. Do tíživé situace se dostalo minulou zimu i Německo, které se svými 16 tisíci megawatty ve větrných elektrárnách pocítilo nedostatek elektřiny při silných mrazech a nedostatku větru. Podobným problémem jako nevyváženost struktury zdrojů je energetická nesoběstačnost státu. O tom, že závislost na dovozech elektřiny je cestou do pekel, ví své například Itálie, která za to zaplatila výpadkem, jenž na několik hodin připravil o elektřinu desítky milionů obyvatel. Stačil jen výpadek páteřní linky mezi Itálií a Švýcarskem a země, která dováží téměř třetinu své elektřiny, se ocitla na pokraji katastrofy. Své zkušenosti s přerušováním dodávek elektřiny mají obyvatelé Kalifornie, která je závislá na dovozech z ostatních států. Podobně nezodpovědných zemí bychom našli na světě mnoho.

Místo krásných slov o nádherných obnovitelných zdrojích, které však v našich podmínkách zajistí sotva šest procent spotřeby elektřiny, budu realista. Naneštěstí není a zřejmě nikdy nebude jeden dokonalý všeobjímající zdroj energie. Otázka totiž nestojí „buď, anebo“. Je zásadním omylem ekologistů tvrdit, že vítr, voda, slunce, tepelná čerpadla a další a další nahradí uhlí nebo uran, když potřebujeme všechny.

Autor je členem výboru České nukleární společnosti