Česko vyhlíží další stovky miliard

Česko má nakročeno k dalším „extra“ dotacím. Evropská komise orazítkovala český Národní plán obnovy, a státu se tak otevřela cesta ke 180 miliardám korun dalších dotací z Bruselu. Mají sloužit na oživení ekonomiky po covidu a budou zaplaceny z dluhopisů, které vydá Evropská komise.

Pro Česko se tyto peníze, aspoň na první pohled, mohou zdát výhodné, protože stát zaplatí míň, než dostane. Co víc, dorazí v dotacích, které se obejdou bez spolufinancování.

Výhodnost je však podmíněna tím, že peníze budou chytře investovány a nakopnou ekonomiku. Pokud budou rozkradeny, zneužity nebo prožrány, postrčí stát o další kus ke dluhové propasti.

Nic takového samosebou není plánováno. Jenže plány se s realitou často rozcházejí. Příkladem může být osud miliard ze strukturálních a investičních fondů pro programové období 2014 až 2020 loni před krajskými volbami, o kterém psal server Zdopravy.cz.

Rozkutálené miliardy

Vláda tehdy za tichého souhlasu Evropské komise přesunula 6,45 miliardy korun, původně určených na investice do digitalizace a vysokorychlostních sítí z ministerstva průmyslu a obchodu na ministerstvo práce a sociálních věcí.

Tam z nich byly pod dohledem Jany Maláčové proplaceny „investice do lidí“, jejichž cílem bylo udržet (i neudržitelná) pracovní místa a podpořit odcházející pracovníky.

Takové změny jsou běžné. Cílem je vytáhnout z Bruselu co nejvíc peněz a potom si je rozdělit tak, aby se zalepily díry v rozpočtu a nakoupili voliči. Tato metoda je vládám (nejen té Babišově a Hamáčkově) vlastní. Anebo aspoň blízká.

V úředním žargonu se tomu říká „flexibilní realokace“. Jak tedy může dopadnout Národní plán obnovy?

Látání rozpočtu

První peníze na oživení po covidu mají dorazit do Česka v září. Budou součástí mimořádného fondu Evropské unie. Celkem do něj chce Brusel z půjček nalít 806,6 miliardy eur. Z toho by státy měly dostat 385,8 miliardy eur ve formě dotací a zbytek vesměs jako nízkoúročené půjčky.

Česku má v dotacích připadnout zmíněných 180 miliard korun. K tomu si bude stát moci stovky dalších miliard korun půjčit.

Projekt, na jehož základě by stát měl dostat dotační peníze, ale obsahuje mnoho položek, které s kříšením ekonomiky po koroně nemají nic společného. Slouží pouze k látání státního rozpočtu proděravělého sociálními výdaji neúměrnými příjmům – namátkou opravy mostů, anebo zajištění bezpečnosti na železnici.

A byl snad obětí korony i náš důchodový systém? Spíš naopak, oběťmi byli zejména důchodci, především je covid zabíjel. Přesto ministryně sociálních věcí chtěla z balíku na oživení ekonomik financovat spravedlivé důchody, potažmo důchodovou reformu. Vláda se však na ní nedohodla, proto nemohla být taková žádost do Bruselu ani odeslána.

Dvě mouchy jednou ranou

Jenže ani podmínky pro financování projektů, které vymysleli v Bruselu, nedělají dojem, že základním cílem je oživení ekonomik. Spíš to vypadá, že jsou určeny k tomu, aby Evropa posílila svůj Zelený úděl (Zelenou dohodu pro Evropu).

Jednou z podmínek pro schválení národních plánů obnov bylo, že největší díl čerpaných peněz, minimálně 37 procent, půjde na projekty spojené k ochranou klimatu, potažmo na omezení emisí skleníkových plynů.

Jsou snad Zelený úděl a oživení po covidu na sobě tak závislé?

Pokud sečteme peníze, které Unie na klimatické projekty nasměruje z rozpočtové sedmiletky 2021 až 2027 a z nového dluhového projektu, dostaneme víc než 540 miliard eur. To je téměř třetina unijních výdajů.

Je patrné, že Evropská komise chtěla zabít dvě mouchy jednou ranou – uspokojit poptávku jižních států po levných úvěrech, na které by samy nedosáhly, a současně splnit své klimatické cíle.

A co střet zájmů?

Dluhy se mají začít splácet v roce 2028 po dobu třiceti let. Pokud je ovšem komise nebude refinancovat, a tak splátky odkládat na další generaci. Takovou možnost naznačuje už název dluhového projektu – Next Generation EU.

Na místě je obava, zda dotační projekt v takovém rozsahu není morálním hazardem. Nové dotace, které se obejdou bez spolufinancování, dočasně zmírní tlak na výdaje národních rozpočtů. A tak umožní vládám některých států, včetně Česka, odkládat reformy, které by podpořily udržitelné hospodaření.

Že by nakonec Česko z tohoto projektu, a tím i z rizika morálního hazardu, vyloučil střet zájmů Andreje Babiše?

Na to nedoporučuji sázet. Evropská unie je pověstná svými dramatickými spory, ale i kompromisy na poslední chvíli. Koneckonců, střet zájmů mohou vyřešit další volby – a nemusí to být ty sněmovní na podzim, ale třeba prezidentské počátkem roku 2023, po kterých se Andrej Babiš může stěhovat na Hrad.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce