Realita české ekonomiky není zdaleka tragická, tak proč mít ještě na očích černé brýle

Vedle politické taškařice, která dávno není k smíchu, přidávala chmury i čísla, jež minulý týden padala ze statistického úřadu. Inflace zůstává vysoká, průmysl se propadl o sedm procent, stavebnictví je ve volném pádu. Analýza Českého statistického úřadu zabývající se vývojem úvěrů v podnikové sféře signalizuje, že firmy si nepůjčují, a už vůbec ne nadlouho. Tedy na investice, které by mohly nastartovat růst. Mario Draghi kreslí černě budoucnost eurozóny a vykládá, že to vypadá blbě na hodně dlouho. Člověk by se z toho skoro rozplakal.

Realita české ekonomiky přitom není zdaleka černá. Firmy i domácnosti se masivně oddlužují, přestože mzdy v podnikatelské sféře, zejména v průmyslu, prakticky nerostou, a v reálném vyjádření dokonce klesají.

To je sice špatná zpráva pro Tesco či Lidl, ale dobrá pro zahraniční obchod, protože cenová konkurenceschopnost se zlepšuje. Když navíc koruna zůstává na slabší úrovni, není tak moc důvodů bát se budoucnosti.

Zdá se přitom evidentní, že ekonomiku drží u dna právě strach a obavy z toho, co nás ještě čeká. Kdyby domácnosti udržovaly svůj dluh na úrovni roku 2008, česká ekonomika by asi docela slušně rostla i přes masivní šetření vlády. Když guvernér České národní banky Miroslav Singer vybízí lidi k utrácení, vidí na měnových statistikách nejspíše přesně tohle prudké oddlužování, a cítí proto více než ostatní, kde se nám to zaseklo.

Český pesimismus za hlubší analýzu určitě stojí. Stagnace nebo mírný pokles příjmů při trvalém růstu cen ovlivňuje nákupní náladu lidí více než zprávy o zvyšování daní či o rozpočtových škrtech. Nějak stimulovat růst mezd by bylo silně kontraproduktivní, protože růst nákladů práce vede za současné situace ke ztrátě konkurenceschopnosti. Pokud existuje nějaké místo pro státní politiku, je právě ve snižování vedlejších nákladů práce, tedy především pojistného. Vláda místo toho zrušila stropy na zdravotní pojištění, což sice postihne malou skupinu zaměstnanců, ale stejně to představuje negativní signál.

Ještě negativnější jsou pak vyhlídky na vládu, která nejspíš vzejde z příštích voleb. Sociální demokraté hlásají, že jejich vláda zvýší daně firmám, tedy říkají podnikatelům: Nepůjčujte si a neinvestujte do nových kapacit.

Případný vyšší a pořád ještě ne příliš jistý zisk vám totiž našimi daněmi stejně sebereme. Navíc si rozmyslete, kolik lidí naberete do práce a jakou mzdu jim dáte, abyste na ni měli i za naší vlády a nemuseli propouštět a platit odstupné. A kromě toho není vůbec vyloučeno, že zdravotní a sociální pojištění za zaměstnance poroste. Prostě bacha!

Pakliže Nečasova vláda škodí svým pesimismem spotřebitelské náladě domácností, stejně škodí hrozby socialistů plánům podnikatelů, kteří musejí o svých investicích rozhodovat v delším časovém horizontu a s předvídatelnou mírou zdanění.

Kromě subjektivního pesimismu, který ovlivňuje více domácnosti, musíme připustit, že je zde dost objektivních důvodů, s nimiž se nedá moc dělat. Tím hlavním je asi absolutně nepředvídatelný vývoj v Evropské unii a zejména v eurozóně, kde dlouhodobě chybná politika neustále zvyšuje riziko náhlého a neřízeného kolapsu některé ze zadlužených zemí. A to by mělo značně negativní dopad na celý kontinent.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Jak spořivost domácností, tak opatrnost firem vedou k tomu, že jsou na případný šok připraveny mnohem lépe než v roce 2007 a že tuhle zemi jen tak něco nerozhází. Navíc jak je třeba z měnové statistiky zjevné z růstu vkladů vlády, ministerstvo financí se moudře zadlužuje v době, kdy úroky jsou nízké a peněz na trhu je jako šlupek. Devizové rezervy jsou také slušné, takže nakonec proč mít v tomhle pošmourném počasí na očích ještě černé brýle? Nebylo by lepší je sundat a vyhlížet protrhávání zatažené oblohy?