EKONOMIKA: Český špekáček kontra EU
Rovněž pak sezvaní pánové v oblecích s kravatou a s vycíděnými polobotkami zajeli k ohýnku, sedli si na bobek a tento uzenářský výrobek v kruhu věrných počali prančit a čmudit, dokud neměl barvu děvy vyšedší ze solária a úroveň kancerogenních látek v něm nedostoupila vrcholu.
To vše v rámci vládní PR kampaně na podporu potravinářské produkce z českého luhu, háje, lánu a vepřína nebo kravína. Což by nebylo nic tak výjimečného. Záchvaty národovectví, jaké vykazuje český ministr zemědělství, když zapřísahá zákazníky, aby při nákupu měli na zřeteli zájem kmene, nejsou ojedinělé, ale staly se úlitbou lidu, který takovou osobu do jejího postu vysadil.
To je vlastně tak vše, co dnes v Evropě osvobozené od hranic a byrokratických překážek dusících podnikání a obchod mohou takové osoby dělat. Je třeba podotknout, že naštěstí.
Protože ten, kdo pamatuje doby takzvaného rozvinutého socialismu, který se vyznačoval odpudivými potravinami striktně domácího původu, jejich nehorázně vysokých cen, nedostatečného sortimentu, chuti a vzhledu obecně, si dnes při návštěvě klimatizovaného supermarketu, kde z regálů padá zboží všeho druhu a původu, jen protírá oči, zda se mu to pořád nezdá.
Ale to bychom nebyli doma, aby lid v takové hojnosti nespatřoval úklady mezinárodního imperialismu pod pláštíkem EU a nezačal být bdělý, aby se takového stavu zpět domohl. Když jsme vstoupili zpět mezi civilizované národy, bylo jednou z podmínek začít respektovat mezinárodní dohody a legislativu. Ta praví mezi jiným, že některé názvy potravin nebo lihovin jsou vyhrazeny pouze místním produktům, produkovaným z místních surovin, které jim tak dávají neopakovatelnou a jedinečnou identitu.
Tedy rum je přírodní výrobek z cukrové třtiny, kvašen a destilován tradičním způsobem v Karibiku, a nemá a nemůže mít tudíž nic společného s Tuzemským „rumem“, jenž se skládá z lihu vypáleného ze shnilých brambor a chemické tresti navozující u konzumenta vanilkovou halucinaci.
Stejně jako vinař na jižní Moravě nemůže svůj šumivý sekt nazývat šampaňským, musí český kořalečník takovou lihovinu nazývat Tuzemák.
Nicméně takové vědomosti jsou lidu upřeny, neboť ten byl naším vstupem do EU připraven o iluzi toho, že se životem propíjí ušlechtile, nápojem světových parametrů, nikoliv - byť jakkoliv umně připravenou - kořalkou sprostého původu a hrůzných ranních následků.
A stejné je to s již zmíněným špekáčkem.
Navzdory dlouholeté snaze české strany o zápis tohoto výrobku mezi chráněné značky, se lid kolektivně domnívá, že se jedná o svévolné nařízení EU zasahující do práv a svobod českých uzenářů nazývat tímto názvem třeba i tolik oblíbenou směs pomletých drůbežích hnátů zahuštěnou rozemletými kůžemi a obarvenou na hnědo.
Namísto toho, aby byl lid šťastný, jakého vítězství pro něj jeho vláda a ministr zemědělství vybojovali, je rozmrzelý cenou špekáčku, neboť česká strana, stejně jako v případě rumu ta karibská, přesně stanovila, z jakých surovin a v jakém poměru se musí takový výrobek skládat.
A ta mouku, vodu, želatinu, drůbeží separát a jiné místní vymoženosti chemického průmyslu v jeho obsahu nepřipouští.
Naopak v případě takzvaného Pomazánkového másla lze o mezinárodním spiknutí hovořit. Ale jako obvykle, ani v tomto případě domorodec malující si každé jaro hubu červenou, bílou a modrou nemá ponětí, že tím, kdo usiluje o slovo máslo v tomto názvu, není EU, nýbrž Slovensko.
Na jeho popud totiž EU zahájila řízení s Českou republikou. Neboť náš východní soused od slova máslo v této pomazánce upustil a chce se domoci téhož i na území tohoto státu.
Třeba teprve až pan Babiš skoupí pekárenskou produkci této země a coby monopolní producent ony výrobky zdraží, až se vám protočí panenky, prokouknete.
Stačí už dnes zašilhat na ceny potravin v okolních státech, aby tomu chytřejšímu došlo, že je toho velmi shnilého v tomto státě.
A bude ještě víc.
Ale kdo nekupuje draze – není Čech.
Převzato z Vaclavek.blog.idnes.cz se souhlasem autora.
