Svět se nachází v okamžiku významné historické změny. Jednou z příčin této změny jsou vysoké ceny potravin a obecně komodit, které způsobují rostoucí chudobu obyvatel arabských zemích. Zkusme si blíže ekonomicky rozebrat, co je příčinou růstu těchto cen.

Zásadním ekonomickým zdrojem současného dění v arabském světě byla poslední ekonomická recese v letech 2007-2008. Nebudeme zjišťovat, co vlastně bylo příčinou této recese. Názory ekonomů na příčiny ekonomických cyklů se velmi liší a současný „ekonomický mainstream“ prostě prohlašuje, že recese a deprese byly a budou. Mainstreamoví ekonomové současně cítí odpovědnost za to, aby destrukce ekonomiky spojená s recesemi a depresemi byla co nejmenší. Z tohoto důvodu vymysleli centrální banku. Počátek éry opravdu centrálního bankéřství lze najít v době ekonomické krize (deprese) v 30. letech. Došlo při ní k poklesu celkového množství produkce v prakticky všech oblastech ekonomiky kromě výroby drobností, jako jsou rtěnky (tzv. lipstick efekt). A současně došlo i k velké deflaci. Deflace znamená, že spotřebitel si mohl koupit v roce 1930 libru chleba za 8,6 centu, v roce 1931 za 7,7 centu a v roce 1932 za 7,0 centu (viz zde). Z hlediska spotřebitele, který má stálý příjem a úspory, je deflace velmi příjemná, protože zvyšuje jeho reálné bohatství. Ekonomové však přišli s myšlenkou, že deflace současně škodí investicím. Např. výrobci zmíněného chleba, který v roce 1930 investoval do pecí a navíc si na tuto investici půjčil v bance, se cena chleba v roce 1932 ani trochu nelíbí. Je sice pravda, že v roce 1932 mohl získat z důvodu deflace levnější zaměstnance - pokud měl štěstí a jeho zaměstnanci se neorganizovali v odborech, které byly v 30. letech velmi radikální a mocné (často organizované mafií) - ale co je mu to platné, když největší položkou jeho nákladů jsou splátky pece na chleba. Ekonomové tedy přišli s originální myšlenkou, že důvodem všech těžkostí je ekonomický růst, s kterým však není spojen růst objemu peněz v ekonomice, a vymysleli centrální banky, které se měly starat o to, aby ceny rostly stabilně a o trochu rychleji, než roste ekonomika. Trochu rychleji znamená asi tak o 2% ročně, v ekonomické terminologii se tomuto číslu říká inflační cíl. Tohoto cíle se centrální banka snaží dosahovat různými prostředky, ale tím nejdůležitějším je tisk nových peněz. Největším nebezpečím tisku nových peněz je, že se „řízená“ malá inflace může zvrtnout ve velkou inflaci, která má sklon způsobovat nepokoje vedené nespokojenými spotřebiteli. Nespokojení jsou jak spotřebitelé spořící, kterým vadí, že ztrácejí svoje bohatství, tak dlužníci, kterým rostou úroky hypoték a ostatních dluhů. Přesně tato nespokojenost arabských spotřebitelů je i jednou z příčin občanských nepokojů, jichž jsme dnes svědky.

Z ekonomického hlediska tedy nesou hlavní díl viny centrální banky. A co víc – na vině jsou dokonce centrální banky jiných zemí než těch, v nichž se odehrávají občanské nepokoje. Hlavním viníkem je bezesporu centrální banka USA (FED), protože ceny potravin jsou kótovány v dolarech a právě FED v posledním roce natiskl a do světa poslal obrovské množství nových peněz. Tyto peníze jsou prostřednictvím bank půjčovány podnikům, které jsou v současnosti z jejich hlediska nejméně rizikové, tzn. že mají nejlepší ručení. Předmětem činnosti těchto podniků je „rychloobrátkový“ nákup a prodej komodit, kde podniky ručí přímo velmi likvidními kontrakty (tzv. futures) na budoucí dodávku komodit. Svůj díl viny jistě nese i Evropa, která se snaží pomocí fondů plných natištěných peněz sanovat problémy Řecka, Irska, Portugalska. A vinu má i Čína, která donutila svoje občany platit za dolar více, než kolik by odpovídalo jejich produktivitě srovnané s produktivitou Američanů, a tím získala obrovské množství dolarů, které investovala právě v Africe.

Ekonomové neznají jednoduchý recept na řešení této lapálie. Z minulosti už ví, že podnikatelé nejsou schopni odhadnout budoucí vývoj ekonomiky a z něj plynoucí budoucí potřeby spotřebitelů. Na druhé straně začíná být nyní jasné, že centrální bankéři nedokáží odhadovat budoucí vývoj ekonomiky o nic lépe než podnikatelé. Neschopnost centrálních bankéřů odhadnout budoucí vývoj má navíc dopad na všechny podnikatele i zaměstnance nejen vlastního národa, ale i národů cizích. Celkem logicky se u politiků objevují řešení, že by bylo nejlepší mít světovou centrální banku a světovou centrální měnu. To by bylo typické politické, a tedy hloupé řešení, které by vedlo jen k tomu, že po nějaké fatální chybě nových světových centrálních bankéřů bychom měli nejen nepokoje v jedné části světa, ale možná rovnou světovou válku.

Budoucnost nejen arabských zemí ukáže, jaký bude konečný účet této krize. Už dnes bychom si ale měli přiznat, že současná politická krize je i krizí centrálního bankéřství a že je potřeba s tím něco dělat.