aneb Rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 12

„Máme tedy v podstatě zdravou inflaci, v průměru blízkou dvěma procentům,“ prohlásil guvernér centrální banky Jiří Rusnok. Vzhledem k probíhajícímu nárůstu všech cen, je termín inflace všudypřítomný a vyjadřuje se k jeho příčinám kdekdo. Každý poučený laik nebo expert ví, že příčinou jsou emisní povolenky, vládní kovidová opatření, přetrhané dodavatelské řetězce, nedostatek čipů, poruchy v mezinárodní dopravě nebo cokoli dalšího.

Cílem následujícího článku je ukázat příčinu inflace prostřednictvím ekonomické teorie a ukázat, že není zdravá v jakékoli výši. Upozornění: zanechat čtení by nyní měli všichni čtenáři, kteří očekávají nadávání komukoli nebo považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text.

Co je tedy inflace? Zřejmě nejrozšířenější definice praví, že se jedná o „všeobecný růst cenové hladiny zboží a služeb“. Občas ještě někteří mají potřebu dodat nevyhnutelný důsledek předchozího, že se jedná o „ztrátu kupní síly peněžní jednotky“. Protože na nákup stejného množství zboží je třeba vydat větší množství peněžních jednotek.

Cena je fenomén, který vyjadřuje relativní vzácnost statku, což ve skutečném světě znamená, že ceny vzácnějších statků rostou a ceny méně vzácných statků klesají. Pokud vzroste cena statku, který je nejblíže bodu přežití (v ekonomické hantýrce preferenční škále), tak lidé kupují menší množství tohoto statku nebo přestanou kupovat statek, který je nejvzdálenější od bodu přežití. Jestliže vzroste cena potravin, tak jich lidé kupují méně nebo přestanou chodit do kina.

Rostoucí ceny lákají další výrobce, kteří zvyšují nabídku zboží, což vede k poklesu cen. Výrobci zboží, o které nemají zákazníci zájem bankrotují a zdroje (práce, půda a kapitál), které používali se přesunou k výrobcům zboží, o které zákazníci zájem mají. Stručně řečeno, růst cen má svoje vítěze a poražené, protože lidé mají omezený rozpočet a zvýšené ceny mohou kompenzovat nižší spotřebou. Případně financují stejnou spotřebu krátkodobě z úspor (což uvádím jen pro pana Puristu).

Takový proces probíhá nepřetržitě a spojitě a nikdo se nediví. Ale, jak je možné, aby rostly všechny ceny? Cena je projevem nějaké příčiny nikoli příčinou sama o sobě. Horečka také není chorobou, ale jen jejím (v medicínské hantýrce) symptomem.

Odpověď na uvedenou otázku poskytl Ludwig von Mises prostřednictvím imaginárního konstruktu rovnoměrně plynoucího hospodářství (jeho výhodou je, že nevyžaduje žádné jednání, protože je v dokonalé harmonii, což je někde na úrovni pohybu bez tření).

Konstrukt je charakterizován konstantní:

─ nabídkou výrobních faktorů (práce, půdy a kapitálu);

─ technologickou úrovní výrobních faktorů;

─ produktivitou výrobních faktorů;

─ reálným produktem (výstupem);

─ reálným příjmem (důchodem);

─ spotřebitelskými preferencemi (poptávkou po výrobcích a službách).

Zkrátka a dobře, všichni mají stejné stroje, se stejnou produktivitou, produktem a příjmy, a stejné preference (takový svět by byl k nežití). V takovém případě je možný všeobecný růst cen (čehokoli) pouze a výhradně v případě, že se změní množství peněz v hospodářství. Konečným důkazem uvedeného stavu je, že inflace je peněžní jev, nikoli cenový.

Pokud by snad někdo pochyboval o pravdivosti tvrzení, tak sděluji, že roku 2010 byl v oběhu objem peněz 2 759 968 mil. Kč (agregát M2, tzn. oběživo, jednodenní vklady plus vklady se splatností dvou let nebo s tříměsíční výpovědní lhůtou). Roku 2020 v objemu 5 179 738 mil. Kč. Hrubý domácí produkt byl roku 2010 v objemu 3 962 464 mil. Kč a roku 2020 v objemu 5 694 623 mil. Kč. Produkt vzrostl za deset roků tempem 1,4krát, měnová báze za stejné období vzrostla 1,9krát.

Všechny pokusy předvádět intelektuální gymnastiku jsou odsouzeny k nekonečné trapnosti, protože v celé dekádě (před ní jakbysmet) pokaždé rostla měnová báze rychleji než produkt. Pro paní Nevěřící dokládám detail v Grafu: Tempo růstu HDP a M2.

Inflace je permanentní a kontinuální součástí našich všedních dní a rozdíl dnešního stavu proti včerejším obdobím spočívá pouze v tom, že dnes je více vidět, než byla včera. Ve světě růstu produktivity práce (vyššího produktu při stejném vstupu), by totiž musely ceny nepřetržitě a spojitě klesat.

Prohlášení o „zdravé inflaci“ je možné podrobit banálnímu testu. Mějme pro tento případ dnešní výrobu 100 kusů výrobku Alfa při jednotkové ceně 1 peněžní jednotky. Celková spotřeba je 100 peněžních jednotek za 100 kusů výrobku.

Zítra zvýší část výrobců jednotkovou cenu a zároveň vyrobí menší množství výrobku Alfa. Zákazníkům bude dodáno 10 kusů výrobku Alfa za novou jednotkovou cenu 2 peněžních jednotek a 80 kusů výrobku Alfa za původní jednotkovou cenu 1 peněžní jednotky.

Peněžní vyjádření celkové spotřeby výrobku Alfa zůstalo nezměněné ve výši 100 (20 plus 80) peněžních jednotek. Za svoje peníze si nově zákazníci pořídili pouze 90 kusů výrobku Alfa, takže cenová hladina vzrostla o 11 %. Je tohle pokrok bez ohledu na 11 % nebo 2 % (jak pravil guvernér ČNB)? Inflaci je nemožné považovat za prospěšný jev bez ohledu na její výši.

Ještě se vyrovnám s oblíbeným termínem „cenová hladina“ v definici inflace. Koncept cenové hladiny je pokusem o napodobení postupů používaných v přírodních vědách, kdy se hladina kapaliny v nádobě okamžitě zvyšuje nebo snižuje v závislosti na změnách množství kapaliny nebo velikosti nádoby. Případně každý pohyb na hladině kapaliny vytvoří vlny (vhozením předmětu), které se šíří všemi směry rovnoměrně a stejnou rychlostí.

Vyvolává dojem okamžitého a proporcionálního růstu všech cen. Ve skutečném světě taková situace nikdy nenastane. Dodatečné peníze totiž nejsou nikdy směrovány ve stejný okamžik do všech oborů najednou. Ekonomickým subjektům se dostávají dodatečné peníze postupně a dřívější příjemci si užívají vyšší kupní síly peněžní jednotky.

(Ne)zamýšleným efektem je změna struktury produkce. Odvětví s vyššími dodatečnými objemy peněz produkují vyšší mezní příjmy a lákají mezní výrobce z jiných oborů. Hodnotově neutrálním závěrem je, že inflace je dalším elegantním způsobem redistribuce majetku ve společnosti.

Je to stejné jako v šatně s kabáty: lidé nejprve vloží kabát a následně obdrží potvrzení o uložení kabátu. V oběhu je přesně tolik potvrzení, kolik je kabátů. Pokud kdokoli dojde k závěru, že kabátů je málo, vytiskne potvrzení na neexistující kabáty (aby tzv. podpořil spotřebu), tak dosáhne jediného možného výsledku. Kabáty si vyzvednou lidé, kteří přišli dříve (s novými potvrzeními). Pozdějším příchozím zbudou bezcenné papírky. Bohatství vzniká pouze a výhradně z produkce statků. Přerozdělování je pokus o legalizaci loupeže nebo krádeže.

Je zábavné čtení pondělního textu pana Opeřence, ve kterém žádá, aby stát zavedl cenové stropy kvůli vysokým cenám nemovitostí. V úterním textu kritizoval zvyšování úrokových sazeb a ve středu dumal nad možnostmi státu u ceny energií. Schizofrenie etatisty nemůže být větší. Nikdy mu nedojde, že všechny uvedené potíže způsobil svými regulacemi stát. Zdrojem potíží je regulace. Podstatu problému v oblasti peněz nejlépe vyjadřuje název, který dal svojí knize Murray Rothbard: „Peníze v rukou státu. Jak vláda zničila naše peníze“.

Jestliže kdokoli volá po konci inflace, tak musí nejprve přesvědčit centrální bankéře, že je nutné vypnout tiskařské rotačky. Šance na úspěch takového počínání je stejná jako přesvědčit slunce, aby vyšlo o půlnoci. Rušení regulací v dnešních časech není součástí žádné debaty. Ta se odehrává na poli hodně nebo ještě více regulace.

Milton Friedman celou záležitost vysvětlil naprosto líbezně: „Žádná vláda nechce přijmout odpovědnost za inflaci, dokonce i když není příliš vysoká. Vládní úředníci vždy najdou nějakou výmluvu – chamtivé obchodníky, silné odbory, marnotratné spotřebitele, arabské šejky, špatné počasí nebo cokoli jiného, co se zdá alespoň vzdáleně relevantní. Není pochyb o tom, že obchodníci jsou chamtiví, odbory jsou silné, spotřebitelé jsou marnotratní, arabští šejkové zvýšili ceny ropy a počasí je často špatné. Všechno toto může vyvolat vysoké ceny u jednotlivých výrobků, ale nemůže vyvolat všeobecný růst cen. Může to vyvolat dočasné zvýšení nebo snížení inflace. Ale nemůže vyvolat stálou inflaci z jednoho prostého důvodu: žádný z předpokládaných viníků nevlastní tiskařský lis, kterým by mohl tisknout kusy papíru, které nosíme po kapsách.“