... nebo těžba dřeva v Amazonii?

O kácení amazonského pralesa média informují pravidelně. Ale o tom, kolik dřeva by spotřebovaly evropské biomasové elektrárny, se mluví jen málo.

Podle Carlose Nobreho z univerzity v Sao Paulu byla Amazonie v roce 2019 odlesněná ze 17 procent (zde). Čísla o každoroční těžbě v této oblasti plní stránky světového tisku pravidelně. Takže víme, že vrcholu (zatím) dosáhlo odlesňování v roce 1995, kdy zmizelo 29 tisíc kilometrů čtverečních pralesa. Nejméně naopak v roce 2012, kdy úbytek představoval „pouhých“ 4500 čtverečních kilometrů (zde). V roce 2020 to mělo být 17 tisíc kilometrů (zde).

Oproti tomu 10 největších evropských projektů na energetické pálení biomasy, což jsou v tomto kontextu dřevěné pelety, by podle předpokladů potřebovalo ke svému ročnímu provozu vykácet pouhých 2700 čtverečních kilometrů lesa (zde). To je bezmála celý Karlovarský kraj. Výsledkem tohoto odlesňování by navíc byla pouhá dvě procenta elektřiny v zemích EU. A opakovalo by se každý rok. Takže je otázka, zda si něco takého můžou evropské země dovolit. Protože obnova lesa a všech jeho funkcí včetně té, kterou má v koloběhu srážek a v zadržování vody, zkrátka chvíli trvá. A ta chvíle se počítá v desítkách let. To samé přitom platí i pro funkci zadržování oxidu uhličitého, který teď Brusel považuje za základní měřítko lidských aktivit. O dřevo či dřevní štěpku přitom mají zájem nejen elektrárny, ale také teplárny či bioplynové stanice. A samozřejmě také majitelé rodinných domů.

O tom, že nejde o nereálný vývoj, svědčí příklad Švédska a Finska, na který loni upozornil iDnes.cz (zde). Obě země berou dřevo jako uhlíkově neutrální, což je v souladu s dokumenty EU. S kácením v Amazonii, nebo na Sibiři se přístup těchto zemí nedá srovnávat, ale stále platí, že než se les obnoví, uplyne v řekách hodně vody.

Otázky tahle situace nabízí minimálně dvě.

Jak moc dřeva můžou evropské země spálit, aby si samy neuškodily? Nemyslím teď uhlíkové otázky. Daleko podstatnější je stanovení hranice, za kterou by již kácení škodilo evropskému klimatu. Protože jde-li o zastavení oteplování, je potřeba mít lesů co nejvíc, neboť jsou přirozenými chladiči. A zároveň mají nezastupitelné místo v koloběhu vody, takže pokud nechceme úbytek srážek, musíme ke kácení přistupovat velmi uvážlivě. Takže kde je hranice?

Jak moc do toho mají mluvit politici v Bruselu? Je přeci podivné, aby Ital říkal Švédovi, kolik stromů může ve svém lese pokácet. Tím spíš, když tito politici trvají na tom, že spálení stromu je uhlíkově neutrální, což odporuje faktům.

Nabízí se také jedna odpověď. Kdyby orgány EU přestaly bláznit s úprkem od uhlí (i plynu) bez připravené náhrady, nemuseli bychom si klást takové otázky. Protože by nikoho nenapadlo kácet lesy kvůli tomu, aby se spálily v elektrárně.