ŠAMANOVO DOUPĚ: Svobodné volby!
Nepřipomínaná výročí
„Široká veřejnost stále očekává, že jí týmy odborníků předloží své návrhy o podobě volebního zákona, ale jak se zdá, žádné varianty předkládány nebudou.“ A nebyly. 1. března 1990 vešel v platnost volební zákon, přijatý starým zlým kabinetním stylem, který petrifikoval účinkování komunistů v naší mladé blbé demokracii.
***
Minule jsem tu líčil svůj údiv a rozhořčení, které jsem pocítil, když jsem se 5. ledna 1990 na prvním veřejném setkání Hnutí za Občanskou svobodu (HOS) dozvěděl, že byl právě dojednán způsob nových voleb. Za zády lidu, jo, přesně, kabinetní politikou, přičemž v kabině u kulatých stolů jednali zástupci Občanského fóra nejen s komunisty, ale i dalšími údy rozpadající se Národní fronty.
Byl jsem tehdy natolik rozhořčen, že jsem sepsal níže zveřejněný pamflet. Nadrásal jsem koncept hned na místě, měsíc mi pak trvalo, než jsem ho zkrátil do tištitelného tvaru. Načež doma přepsal na perličkovém psacím stroji. Přednesl jsem ho na příštím setkání HOSu a nechal podepsat přítomnými váženými disidenty - od Johna Boka po Jana Šterna staršího. (Já disident nebyl, jen účastník sedmého odboje. Ani do HOSu jsem před Vítězným Listopadem nevstupoval, abych uchoval anonymitu adresy našeho lužinského bytu, kde se tak mohl v zatýkacích virválech kolem 21. srpna 1989 ukrýt tehdejší předseda HOSu Rudolf Battěk, ale to je jiná povídka. Ve které ale „stýčka Rudu“ estébáci nedostali!)
A šup, honem s ním do redakce čerstvě legalizovaných Lidových novin, které se čerstvě z měsíčníku měnily na týdeník. Redakce LN tehdy provizorně sídlila v Panské v konglomerátu budov, patřících „deníku československé mládeže“ Mladá fronta. A abych legalizoval sebe, vzal jsem si s sebou i výtisk samizdatového Zpravodaje HOSu se svými epigramy.
V redakci Lidovek byl šrumec, jako by se tam natáčel televizní seriál. Mladí lidé běhali po chodbách, jiní mladí lidé debatovali nad články a nikdo na mě neměl čas. Až jsem přinatrefil na jednu takovou sympatickou empatickou dámu středního věku, která se mne konečně ujala. Představil jsem se, ukázal archívního Zpravodaje s těmi epigramy a vysvětlil svou do té doby anonymní zkratku „kij“. (Psal jsem je před pár měsíci v hluboké ilegalitě a předával k vydávání kamarádovi chartistovi Jirkovi K., který pak s nimi přišel do redakce Zpravodaje. Naštěstí onou paní byla zrovna Helena Němcová, která mé epigramy svého času vsouvala do volných okének v tisku Zpravodaje. Byla pravděpodobně poslední předpřevratovou redaktorkou v nové redakci LN. (Jiní z její generace už seděli ve vládách, poslaneckých lavicích a vysokých státních funkcích.) Takže se můj dopis dostal do správných rukou.
„Kdybyste věděl, kolik takových nesouhlasných dopisů se vrší na hromady na redakčních stolech,“ podotkla paní Helena. Ale redakce je prostě neotiskne. E? A proč jako? No, to jsem se vlastně nedověděl, mohl jsem soudit jen z pokrčení ramen. Otevřel jsem hubu údivem. Dovědět se to ausgerechnet na chodbách revolučních Lidových novin... Píše se vůbec rok 1990? Tohleto jsme přece důvěrně znali z dřívější totality. Ale dnes?
Jako jediný se na stránky LN nakonec propasíroval můj dopis - díky nečekanému kontaktu a neústupnému postoji redaktorky s nezpochybnitelným kreditem. A snad i díky podpisům věhlasných v té době jmen. Takže tady ho máte. Ani po třiceti letech bych ho neformuloval lépe.
xxxxxxxxxxxxx
Otevřený dopis Koordinačnímu centru Občanského fóra
Vážení přátelé, „Svobodné volby!“ bylo jedno z hlavních hesel, pod kterým proběhly všechny loňské manifestace. Co se týče způsobu přípravy volebního zákona: Široká veřejnost stále očekává, že jí týmy odborníků předloží své návrhy o podobě volebního zákona, ale jak se zdá, žádné varianty předkládány nebudou.
Sledujeme už od začátku ledna, že již tehdy bylo rozhodnuto o způsobu voleb, a že se rozpracovává jen jedna možnost. O tomto způsobu bylo rozhodnuto „rozhodujícími politickými silami,“ které ale svým kabinetním způsobem začínají připomínat spolupráci Národní fronty v roce 1946. Jsme zneklidněni, že se poukazuje na nedostatek času a přitom se plynoucí čas nevyužívá. Jsme zneklidněni, že KC OF nepředkládá jiné návrhy, než ty přednesené prof. Jičínským. Možná, že jeho analýza nejvhodnějšího způsobu voleb je správná, ale nepřesvědčil nás o tom v konfrontaci s jinými systémy.
Co se týče volebního zákona samého: Naprosto vylučuje praktické uplatnění jiných sil než těch, které jsou vyjmenovány v §9 podivného Zákona o politických stranách. Jiné síly nemají k dispozici tisk, fungující aparát a majetek. Nedivíme se, že má tento zákon plnou podporu KSČ. Znepokojuje nás nebezpečí přílišné moci aparátů „připuštěných stran“. Tyto aparáty anonymně určují, kdo bude zařazen na volitelná místa poměrně dlouhých volebních listin.
Zneklidňuje nás, že podpora, kterou se Občanské fórum těší u veřejnosti, začíná nabývat negativistického charakteru: „Hlavně, aby nevyhráli komunisti.“ Znepokojují nás náznaky, že Koordinační centrum takové trendy využívá. Navrhujeme, aby byly parlamentu předloženy i jiné varianty voleb, které umožní kandidovat nezávislým kandidátům - ať už některé z variant většinového typu (vzor Francie), či smíšeného systému (vzor Spolková republika Německo).
Myslíme si, že systém poměrných voleb, který je doporučován, není jediný myslitelný možný a už vůbec ne nejlepší. Myslíme si, že by měl mít podporu faktický stav, který naše revoluce nastolila - že totiž nositelem politiky se stalo společenství demokratických, odborně způsobilých a charakterních osobností bez ohledu na jejich politickou příslušnost.
Naším cílem jsou teď svobodné volby, každý cíl je však jen bod na cestě. A demokracie je cesta, která přesahuje všechny cíle.
V Praze dne 5. 2. 1990
Jan Kovanic a dalších 35 podpisů.
xxxxxxxxxxxxx
Tento dopis vyšel v Lidových novinách nakonec 14. února 1990 pouze pod mým neznámým jménem, ovšem okleštěn o ona fundamentální jména!!! A já je dnes nemám, protože originál skončil v redakci LN a kopii podpisů jsem si nepořizoval.
Na web se pak dostal podruhé na obrazovkách Neviditelného psa dne 9. března 2002 s aktuálními tehdy přípodotky.
Samozřejmě jsem rád, že padl bolševický režim, pád totality beru i jako své osobní vítězství. Samostatní „nezávislí“ kandidáti by neměli šanci. Byla po nich poptávka - ale překvapivě zase nebyla až taková nabídka! Ale o tom až někdy příště.
Psáno a kopírováno na Lužinách dne 03. 03. 2020
PS: Někdy příště se snad dostanu k poznámkách k diskusi pod mým minulým článkem Jak jsme přikázali KSČ.
Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.