3.4.2020 | Svátek má Richard


ŠAMANOVO DOUPĚ: Jak jsme přikázali KSČ

29.2.2020

Nepřipomínaná výročí

Minulý rok jsme mohutně slavili třicáté výročí sametové revoluce a návratu demokracie do našich končin. Letos nás zase čeká mohutné slavení a připomínání událostí, spojených s koncem druhé světové války před lety pětasedmdesáti. A tak nějak se přestalo vzpomínat na dozvuky sametovky a předzvuky naší dnešní reality. Jen občas se ještě v diskusích objeví povzdech: Proč jsme tehdy před 30 lety nezakázali KSČ?

No, nezakázali. A dokonce přikázali!

Nejdříve tedy, proč jsme KSČ nezakázali. Mělo to mnoho důvodů. Jedním z nich byla (a zůstává) veliká důvěřivost mas a veliká intelektuální pohodlnost našich itelektuálů. A tak naše veřejnost tehdy nechápala a dodnes nechápe podstatu tehdejší totality, která se příliš nelišila od podstaty totality nacistické.

Komunismus i nacismus hlásali výlučnost určitých sort lidí a vyhlašovali boj lidem jiným – ať už třídám nebo rasám. Jenže zatímco nacisté otevřeně vyhlašoval svůj boj proti Židům, proti komunistům a všem dalším politickým odpůrcům, hovořili komunisté o rovnosti lidí a bratření národů. A dělali nemlich to samý (včetně vražd komunistů – tedy těch odpadlých).

A přitom si stačí přečíst Komunistický manifest tatíčků Marxe a Engelse, abyste pochopili vocogo.

Nacisté se otevřeně připravovali na válku, komunisté ji vedli – avšak vyhlašovali „boj za mír“. Hlavně svou propagandou se oba totalitní systémy liší. Komunisté (zejména sovětští) konali stejně (ba občas i hůře) než nacisté – avšak dlouhodobě veřejně lhali a dodnes lžou o svých cílech.

Nejen Gottwaldovy sliby drobným živnostníkům a rolníkům před únorovým převzetím moci, které opakoval i později, dokonce i samotná Ústava 9. května (1948) zaručovala osobní majetek u firem do 50 zaměstnanců a zemědělských statků do výměry 50 ha. Stejně tomu bylo s ústavně zaručenými právy na občanskou a náboženskou svobodu. To vše bylo masově porušováno.

Tyto lži a pověry o „humanitě komunismu“ znesnadňují jeho jednoznačné odmítnutí: Má přece tak bohulibé cíle – jichž ovšem hodlá dosáhnout ďábelskými prostředky.

Druhý důvod: Komunismus se u nás dostal k moci po 2. světové válce. Sbíral body díky sympatiím k Rudé armádě – osvoboditelce i vinou chování našich západních spojenců v době Mnichova. Lidé znali problémy kapitalismu, avšak neznali realitu komunismu. Díky tomu vlezlo do „partaje“ mnoho celkom slušných lidí – a ne všichni z ní byli vyhozeni. A jen málokdo odešel sám, když se staly zřejmými možné důsledky takového „nerozvážného“ (statečného!) kroku v podmínkách komunistické hrůzovlády v 50. letech.

Naše společnost byla v roce 1990 "promořena“ současnými i bývalými členy KSČ. Zákazem KSČ bychom milionům našim občanů dali najevo, že byli součástí zločinného systému – a kdo by něco takového chtěl říkat rodičům či partnerům – případně sobě...

Třetí důvod: Komunismus trval příliš dlouho. A právě proto jsme proti němu vedli příliš mnoho odbojů.* Obecně se uvádějí tři, ale ve skutečnosti následovaly další:

4. odboj zahrnuje komunisty, kteří sami 3. odboj likvidovali – a později byli perzekuováni jinými komunisty. Konkrétně jmenujme Rudolfa Slánského, Josefa Smrkovského, Gustáva Husáka a vyhlášeného mučitele Miroslava Picha-Tůmu, například. Toto období trvalo do konce 60. let.

5. odboj datuji od začátku sladkých let šedesátých do Srpna 1968, kdy vyvrcholil slavným týdnem československého lidového odporu. Následovalo období pasivní resistence a pozvolného odumírání.

6. odboj je spojen s Chartou 77. Zde se sešli účastníci všech dosav adních odbojů.

7. odboj začal v roce 1988 demonstracemi k srpnovému výročí, pokračoval dalšími demoškami, včetně fenomenálního Palachova týdne v lednu 1989, od kdy se začala hýbat „šedá zóna“ (včetně autora tohoto písání). Propukly podpisové akce typu „Několik vět“. V Evropě se začal rozpadat systém „světového tábora míru“. Tento odboj má svůj zenit ve studentské revoltě 17. listopadu 1989 a následné sametové revoluci. Skončil vítězstvím pravdy a lásky nad lží a nenávistí a volbou Václava Havla (účastníka 5., 6. a 7. odboje) za prezidenta ČSSR.

(Ještě existuje osmý odboj, ten porevoluční, který z mnoha dosud mlčících občanů vyrobil krvežíznivé antikomunisty, kteří tím náramně nahráli do ruky dnešním dědicům KSČ.)

Protože se rehabilitovalo „odzadu“, byli nejdříve rehabilitováni sedmiodbojáři a šestiodbojáři – tedy bývalí komunisté, z nichž někteří se účastnili aktivně boje proti 3. odboji!!! A tak majetek zabavený rodině kolegy N. vracel stejný soudce, který jim ho v čtyřicátém osmém zabavoval, v padesátých letech vězněného přítele Jiřího H. rehabilitoval soudce, který ho odsoudil do vězení!!! A o vojáky, kteří byli „za bolševika“ zavřeni, se na Ministerstvu národní obrany staral člověk, který je udal...

Tito komunističtí obrozenci totiž byli jako účastníci 4. a 5. odboje rehabilitováni nejdříve.

Bývalí komunisté z Obrody, kteří byli většinou rovněž signatáři Charty 77, byli po Listopadu instalováni do vysokých státních a hospodářských funkcí. Za všechny jmenuji Petra Pitharta, premiéra ČR (v rámci federace) a pozdějšího mnohaletého místopředsedu Senátu za lidovce. I současný pan prezident si smočil krátkým členstvím v době obrodného procesu (1968-1970). Tehdy tak jednalo dost mladých lidí, kteří chtěli podpořit Alexandra Dubčeka, v němž viděli naději, a který se stal falešnou ikonou národního odporu v Srpnu 1968. A jak chcete od člověka, který se přímo účastnil zločinného systému, aby ho odsuzoval? I když se nakonec sám polepšil? V něčem zůstane komunista vždycky komunistou – třeba, že se neomluví, že byl komunista. Čest výjimkám!

Čtvrtý důvod: Komunismus u nás neprohrál, on vyhnil. Nepřijel žádný demokratický osvoboditel na bílém tanku. Neproběhl proto žádný – ani morální – Norimberský proces. Komunismus proto není odsouzen ani u nás, ani mezinárodně. V rámci západního kulturního okruhu se maskuje jakožto druh sociální demokracie. Jsou proto přípustné i jeho symboly – jak rudé hvězdičky, tak srpy s kladivy (ty jsou například dodnes součástí rakouského státního znaku). Čínská odnož komunistické krutovlády je deklarována (nejen u nás, ale i ve Fransku a v Němcích) jakožto výraz plnoprávného asijského způsobu života...

A jak chcete zakazovat něco, co ještě nebylo veřejně odsouzeno – tedy odsouzeno veřejností?

Pátý důvod: Komunisté v Československu předali moc víceméně dobrovolně. A podíleli se na převzetí moci i na druhé straně. Krásnou ukázkou je Marián Čalfa, který začínal jednání s Občanským fórem jako komunistický ministr pro legislativu a Adamcův poradce, aby se pak stal premiérem „vlády národního porozumění“. Jednání u kulatého stolu se vedlo v češtině, ale když se ukázalo, že prezidentem se stane Havel (Čech) a začal se (kvůli federalistickým procedurám) shánět slovenský předseda federální vlády – začal Čalfa mluvit slovensky! „Veď ja som Slovák.“ (On si vlastně ani nepřesedl na druhou stranu stolu - protože ten byl kulatej...)

Po prvních svobodných volbách 1990 se pak Čalfa stal premiérem ČSFR jakožto kandidát Verejnosti proti násiliu... Ostatně místopředsedové první Čalfovy vlády, kteří v ní byli „za komunisty“, tedy Valtr Komárek a Vladimír Dlouhý, poté položili rudé knížky a vstoupili do Občanského fóra.

Jak chcete zakazovat komunisty, když vám vládnou?

Toto Čalfovo premiérství je krom komunistické potřísněno i fašistickou minulostí. Čalfa byl ze své funkce i předsedou vládní komise pro stíhání válečných zločinců, kterou na jeho návrh formálně zrušila federální vláda. Stalo se tak jednomyslným rozhodnutím 26. března 1990. (Snad to nadnesl na vládě ještě v prosinci 1989, kdy společně s pány Jánem Čarnogurským a Valtrem Komárkem provizorně zastupovali dosud nejmenovaného ministra vnitra.) Dneska se na zrušení této komise nikdo z tehdejších ministrů nemůže upamatovat – řešily se důležitější problémy.

Čalfa tak prý učinil i na žádost svého nového kolegy, slovenského premiéra Jána Čarnogurského, jehož otec byl významným představitelem slovenského klerofašistického státu. Archivy pak byly ponechány svému osudu, částečně i rozkradeny a zničeny, než se po dalších peripetiích jejich torzo dostalo pod křídla Ústavu pro studium totalitních režimů. Ještěže mají Němci všechny, i ztracené, originály alespoň okopírovány!

A tak se po sametovce komunismus objal s fašismem. Skutečné národní porozumění!

Šestý důvod: Zástupci OF a KSČ sedali kolem „kulatých stolů“ až do března 1990. Na základě těchto před veřejností tajených jednání byly přijaty zákony, které existenci KSČ uzákonily i v rámci nového režimu:

Už 23. ledna 1990 vyšel zákon o politických stranách (15/1990 Sb.). Tento zákon definoval podmínky, za kterých mohou vzniknout politické strany. Přípravný výbor musel například předložit petici s tisícem podpisů a nová partaj mohla mít jen takové programové cíle, „které nesmějí být v rozporu s ústavou a zákony“. Zákon ovšem jmenovitě určil existující politické strany – tedy celou Národní frontu, včetně KSČ! Navíc pravil: „Občanské fórum a Veřejnost proti násilí jsou politickými hnutími podle tohoto zákona.“ (“Politické hnutí“ se významově i prakticky rovná „politické straně“, což bych chtěl připomenout současnému panu premiérovi, který se stále ohání tvrzením, že jeho strana není strana.)

Tak jak chcete rušit stranu – když je ustanovena demokratickým zákonem v demokratické zemi?!

Navíc byly hned po Novém roce 1990 u kulatého stolu na jednání mezi vítězi revoluce a stranami bývalé Národní fronty dohodnuty zásady připravovaného volebního zákona (47/1990 Sb.). Pokud by byl pro tyto volby přijat většinový volební systém, KSČ by hned po nich odešla na hnojiště dějin. Po už tehdy jasném budoucím rozpadu OF na klasické politické strany by mohla začít demokratická soutěž mezi demokratickými stranami.

Jak ale chcete organizovat demokratickou soutěž nedemokratickými prostředky? Míním tím „kulaté stoly“ v období leden – březen 1990, o kterých už nebyla veřejnost informována. Když jsem se 5. ledna 1990 ptal na prvním veřejném setkání Hnutí za občanskou svobodu Ladislava Lise (v padesátkách byl šéfem ČSM, později signatářem a také mluvčím Charty 77), v té době už kooptovaného poslance Sněmovny národů Federálního shromáždění, proč nebyl přijat většinový volební systém, nebo systém s jasně většinovými prvky, odpověděl mi:

„Protože si to komunisté nepřáli.“

Takže to je ten hlavní a jediný důvod, proč jsme v době, která pro to byla politicky příznivá, nezakázali komunisty:

Komunisté si to nepřáli!

Abych byl spravedlivý: Nejhlasitěji si to podle vyjádření jednoho kolegy novináře nepřáli lidovci. Ani oni nehodlali odejít na hnojiště.

A tak byl honem-honem ještě v porevoluční rozjásanosti podloudně přijat zákon, který komunisty – přikazoval...

Ještěže máme jeden, téměř „směšný“ (deklaratorní) zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (198/1993 Sb.), který konstatuje – zdá se nezřejmou – skutečnost: „Komunistický režim... pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny, umožňoval jejich beztrestné páchání a poskytoval neoprávněné výhody těm, kteří se na zločinech a perzekucích podíleli.“ K tomuto zločinnému systému se současná KSČM hrdě hlásí. Je s ním spojena svým programem, výroky – i značnou částí svých členů.

Jenže když Senát poslal na konci roku 2009 do Fischerovy vlády návrh, aby vláda požádala ministerstvo vnitra o zákaz KSČM, nechal se tehdejší ministr vnitra Martin Pecina (bývalý člen ODS, ve vládě jako nestraník za ČSSD) slyšet: „Nevidím od KSČM bezprostřední ohrožení demokracie.“

Jak odsuzovat komunismus, když dnes bují na Západě strany s marxistickým zaměřením? (Nejde jen o strany s názvem „komunistická“. Do stejného ranku patří i britská Labouristická strana!) Jak odsuzovat komunismus, když už zmiňovaná rudá Čína je největším věřitelem západního světa? Ostatně, největším vzorem nejmocnějšího muže novoimperiálního Ruska Vladimira Putina je komunistický velevrah a válečný zločinec Josif Vissarionovič Džugašvili, vulgo Stalin...

Před třiceti lety u nás vyhrál mocenský pragmatismus, který si tehdejší Občanské fórum i milovaný prezident Václav Havel vzali za své. Měli proto své důvody.

Mimochodem: Prezident Václav Havel nikdy nepřišel na žádnou z konferencí Konfederace politických vězňů. Oni by ho stejně vypískali. Nevraživost byla zjevně vzájemná – Havel téměř nikdy nevyznamenával účastníky třetího odboje, to spíše čtvrtého až šestého. Tuto pokryteckou tradici porušil až prezident Václav Klaus. Ve vyznamenávání účastníků skutečného třetího odboje pokračuje i současný prezident Miloš Zeman.

Jak chcete zakazovat komunisty, kteří díky svým volebním výsledkům (přesněji nevýsledkům liberálních a konzervativních stran) už vešli do Strakovy akademie předními dveřmi, a zadními chodí do Kramářovy vily?

Jak zakazovat něco, co jsme před třiceti lety přikázali?

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 28. února 2020

*Viz i můj dvacet let starý článek na Psu: Příliš mnoho odbojů

Ostatně soudím, že jsme dlužni svolat alespoň morální Norimberský tribunál nad zločiny komunistického systému. Hlásím se jako svědek obžaloby.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Máte virový, nebo bakteriální zánět? Vyzkoušeli jsme domácí CRP test
Máte virový, nebo bakteriální zánět? Vyzkoušeli jsme domácí CRP test

Dvacet testerek mělo možnost vyzkoušet domácí CRP test od Veroval. Jeho pomocí dokážete prověřit, jestli vám v těle řádí virový, nebo bakteriální zánět. Jak testy dopadly? A vyplatí se je pořizovat?






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.