Milé děti, budu vám teď vyprávěti o dávných časech bolševických. O dobách, kdy okrádati stát bylo chvályhodné, neb to byl tupý socialistický stát, který škrtil svobodu ducha, projevu, názoru i podnikání. A nejvíce škudlil na dvou oborech - zdravotnictví a školství. Avšak našli se odvážní duchové, kteří dokázali tuto nesvobodu překonat.

Jejich boj byl založen ještě na starší porobě z dob rakouského mocnářství, kdy existovaly dva druhy fakultních nemocnic - jedna, patřící německé univerzitě, a druhá, vížící se k univerzitě české. Tak vznikly FN1 a FN2. Ty měly velký význam zejména pro svobodné podnikání pánů doktorů. Nejlepší je být někde v nějakém úřadě šéfem (neb školství a zdravotnictví nejsou ničím jiným, než druhem úřadu). Pak berete nejvíc. Ale i tak - zdravotnictví není bohato nikde. A tak bylo potřeba začíti svobodně podnikati. Nejlépe u pana kolegy v druhém úřadu. Když jste šéfem, rádi vám dají kolegové šéfové "vedlejšák", neb zase vy můžete dát vedlejšák jim.

Avšak vedlejšáků s rozvojem socialistického podnikání ubývalo. A tak se začaly objevovat samostatné ústavy. Různé ústavy, z nichž některé nebyly součástí nemocnic a měly svou právní subjektivitu. A mohly poskytnout vedlejšák zaměstnanci jiného právního subjektu.

Tuto situaci československého zdravotnictví jsem sledoval před nějakými dvaceti lety z druhé řady. Bylo to frustrující. Protože ty ústavy se vždy nějakou měrou podílely na vzdělávání lékařů, chodili páni doktoři ještě přednášet na lékařskou fakultu, a tak nebylo neobvyklé, že měli dohromady dva až tři úvazky.

Ano, byl jsem také zaměstnán v socialistickém podniku, který, když šturmoval, aby splnil jmenovitý úkol ikstého sjezdu KSČ, zaměstnancům vedlejšáky přímo nutil! Plus přesčasy. (Byl jsem černá ovce - jak mi vynadal soudruh vedoucí - neb jsem byl jediný exot na pracovišti, který v té době žádný vedlejšák neměl. Nu, pak jsem si nechal vnutit aspoň přesčasy...) Stalo se, že si jeden kolega vykázal na dvou papírech celkem 25 hodin - za den. Ale mzdovka mu to nesežrala. Naši soudruzi ve zdravotnictví/školství dokázali takto šturmovat po valnou část své praxe. Průměrných 2,5 pracovního úvazku dávalo tenkrát nějakých 105 hodin týdně. Z těch 168, co má týden od doby Genesis k dispozici, zbývá štvanci 63 hodin - čili každý den 9 hodin. Na silný, povzbuzující spánek a vyčištění si zubů...

Jenže tak to pochopitelně nebylo! Soudruzi docenti a profesoři dělali nanejvýš svých 8 hodin denně. Nikdo je nepráskl - vlk vlku oči nevyklove a všechny vrány vyjí s ostatními. Dokonce ani největší nepřátelé si to nedělali. Bylo by to - neetické. Jejich práci za ně zvládali asistenti, sestry, technický personál.

Jenže ani tenkrát nebylo okrádání státu disidenstvím, ale obyčejnou zlodějnou. Ta měla další devastující účinek na rozpočet zdravotnictví/školství. Nejen podvody s pracovní dobou a vykořisťování "pomocného personálu" stály státní rozpočet - i tehdy "nás všechny" - strašné peníze. Snad ještě více prostředků se vyplýtvalo na to, že každý z těch desítek a stovek ústavů chtěl mít ty nejmodernější přístroje - zatímco v první linii se zoufale nedostávalo základního vybavení. Naši mnohoobroční vědci si pořizovali zařízení, pro které neměli podmínky třeba ani stavební (klimatizace), odborné a personální. A ve vedlejším ústavu totéž.

Drobná příhoda: jest lékařský přístroj, který se musí kalibrovat na místní teplotu. Panu doktorovi je vedro - a otevře okno. Výsledky pak jdou do háje a mastičkář se diví, že se všem pacientům natolik změnila jejich choroba. Byla by to sranda, kdyby se nejednalo o zdraví...

Bylo to sprosté plýtvání, vykořisťování otrocké práce podřízených - a nejhorší na tom ještě bylo oblbování veřejnosti.

Tak tomu bylo, milé děti, za komunistického zlořádu. Jak je tomu dnes, ve svobodné době, nemohu posoudit z druhé řady příbuzného člověka, pracujícího ve zdravotnictví, jenom ze sedmé řady čtenáře novin. A občas z první řady nebo i jeviště přímo zúčastněného pacienta. Ale - ačkoliv se toho změnilo hodně, něco ne.

I kdysi byla převážná část lékařů, profesorů, docentů, kteří byli jednak odborníci, a jednak slušný lidi. Ti se však v médiích příliš neobjevují. Ano, znám osmdesátiletého onkologa, který pracoval těch 12, 16 hodin denně - a ne za úřednickým stolem. A byl placen jen jedním platem. A vím, že je jich víc. Je zajímavo, že tenkrát tihle lidé nebyli ve vedoucích funkcích - a dneska zase nejsou! Je s podivem, že nových kariér se dočkali i staří šíbři. Nu - v odborné linii by to snad nemělo vadit? Ono to nevadí ani v linii jejich koryt...

Já nevím, jaký je pan prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc. případ. Myslím, že jako ministr zdravotnictví byl průměrný. To jest, že resort vedl hlavně v zájmu kolegů lékařů. Jako všichni ostatní, zatím. Předpokládám, že je odborník. Ale nevím, jestli při všech svých úvazcích také někdy skutečně léčí. Jako manažer evidentně zklamal. A jako lékař nakonec taky:

Děsit své pacienty, že sloučením zdravotnických pracovišť a zrušením jednoho vedoucího místa budou umírat bez pomoci, je svinstvo, pane doktore Klenere!

Jediný lékař se zatím pokouší klovat oči kolegům, a je to pro něj riskantní - MUDr. Tomáš Julínek, MBA. Protože až přestane být ministrem, stane se zase lékařem - ačli ho ze smečky nevyklovou, neb porušil zákon omerty. Ale snad se mu podaří přesměrovat tok zdravotnických (a školských!) miliard spíše k pacientům.

Pokud ho pacoši, vyděšení vlky v bílých pláštích, dřív nevyštvou...

Psáno v Praze dne 20. listopadu 2007