2.2.2023 | Svátek má Nela


ŠAMANOVO DOUPĚ: Můj Štědrý den

28.12.2022

Štědrý den by nemohl být štědrý, kdybychom se na něj náležitě nepřipravili. První věc, kterou musí člověk, který chce slavit tradiční české Vánoce mít je

1. Stromek
má být jehličnatý, ačkoliv prastará česká tradice, pocházející ještě z pohanských dob, velí zdobit stromek ovocný, a to živý stromek na zahradě či v sadě. To je ten stromeček, kterému zpíváme: „Stromečku vstávej, ovoce dávej, umej se, ustroj se, je Štědrý den!“ Ještě dříve se zpívávalo „Stromečku vstávej, ovoce dávej, zaklep se, zatřes se, vždyť jsou Vánoce!“ Čímž se mělo dosáhnout toho, aby stromek příští rok dobře rodil. Dneska se místo pěstování ovoce koupí jablko někde v supermarketu, ovšem moje letošní vánoční jablková nadílka pochází ze zahrady přítele Vlada v Černošicích, kterou jsem si tam v říjnu vlastnoručně natrhal.

Vánoční stromek si pěstuju doma na lodžii. Pěknou kavkazskou jedličku. Takže shánění stromku by mělo v mém vánočním programu chybět. Pořídil jsem si před třemi lety živý, mohl jsem ho hned další Vánoce úspěšně použít podruhé. Což jsem udělal, ale stromečku se to nelíbilo. Tedy stěhování ze studené lodžie do vytopeného bytu a zpět. Tak jsem ho vloni nechal na lodžii ve společnosti břízy, přísavníku, šalvěje, rozmarýnu a jahod (už v jeho květníku zakořenilo několik jahodových výhonů...) a koupil stromek jiný, zahazovací. Živé jedličce se u nás zalíbilo; zatímco první rok vyrostla jen o pět cenťáků a druhý o deset, letos si její vršek povyskočil o čtvrt metru a začínám už hledat pro její rozvoj nové působiště, protože zbývá posledních pět cm do stropu.. Náletový lesík nad Dalejským údolím se zdál příhodný - než ho vloni srovnal majitel se zemí, snad aby se mohl tvářit jako pastvina (ten pozemek) a mohl naň (majitel) pobírati tučných dotací z Brusele - za nepěstování obilí...

Letošní stavba stromku byla tou nejjednodušší za celá dvě století, co ho stavím. Letos jsem koupil jedličku od prodejců před OC Luka. Vybral jsem si hned na začátku prodeje jednu ze dvou příhodných, nechal osoustružit její konec a odnesl domů, kde čekala na svůj den D. Ten nastal ve čtvrtek 22. večer. Letos jsem nemusel hledat stojánek, ten od loňska stále čekal hned vedle vysavače. Oba dva mám totiž na vodu - vysavač přes ni vysává, stromek by ze stojánku měl vysávat vodu sám. Kónická nádržka, což je ten stojánek, má pěticentimetrový otvor na uchycení jedle. Zkusil jsem ji nasunout na peň stromku - padla na milimetr. Přebývající desetiny milimetru jsem pak vhodně zaplnil špejlemi, abych zaručil kolmost stromku - a bylo upevněno během minuty. Stromek jsem pak postavil na skříňku s LP deskami - do stropu mu zbývalo asi půl centimetru - takže jsem nemusel ořezávat nic ani dole, ani nahoře.

Letos jsem stromek zdobil sám. Ještě včas jsem ze sklepa vytáhl krabici s ozdobami, takže jsem mohl zkontrolovat stav vánočních světýlek. A ze čtyř barev na něm svítila už než jedna, zelená. Tedy stejně, jako vloni, už se to nezhoršilo, avšak letos jsem měl čas zaskočit si do Makra, kde ausgerechnet začala 80% sleva všeho vánočního osvětlení. Koupil jsem ledkový řetěz dlouhý 15 metrů. Stál jen asi 80 korun - skoro stejně jako tři tužkové baterie, potřebné k jeho pohonu...

2. Ryba
je druhou tradiční věcí, se kterou jsou spojeny naše Vánoce. Dostal jsem od dcerky Terky jasné doporučení, jakouže rybu mám koupit. Jako vždy kapra, jako vždy u OC Lužiny a jako vždy den před Štědrým dnem. Tedy v pátek 23. Zapsal jsem si Terčiny pokyny na papírek: „kolem dvou kil, maximalne 2,5, supinace. Kapra zabit, vykuchat, odsupinit a to staci. Hlavu a ploutve, stejne jako porce si zaridim sama. K tomu dve dalsi hlavy na polivku. A kdyby tam bylo nejake vnitrnosti, tak vzit taky, tak nejak pul kila, mix.“

Papírek jsem si samozřejmě zapomněl, ale už mám letitou praxi v kupování kaprůch. Leč byl jsem nějak mimo a dopustil jsem se několika chyb. Hned ta první byla fatální: Leta kupuju rybu na tržišti Luka u krámku rybáře Píchy z Veselí nad Lužnicí. Ten na obvyklém místě letos svůj stánek neměl. I sešel jsem o patro níž do atria, kde byly stánky dva, a hned u prvního jsem se zastavil. Chyba! Terezka později ze stavu kapří hlavy usoudila, že se s chudákem v poslední dny a hodiny jeho života nejednalo patřičně - tu hlavu měl úplně omlácenou...

Ale rybu jsem koupil 2,40 kg. Krom toho, že od 2,5 kilo jsou kapři dražší, jsou i méně chutní než dvoukiloví. Ale byl to lysec a ne šupináč. Jsem zapomněl to psaníčko. Nechal jsem krom vykuchání rybě useknout hlavu a ocas. S tou hlavou je to tak: Bývá odseknuta moc na krátko, takže na ní zůstává málo masa pro vaření kapřího vývaru. Tentokrát byla useknuta ve správné délce. Ale ocas - ten jsem nedostal, protože jsem si oň neřekl. Podivnost, nad kterou Tereza kroutila hlavou: Vnitřnosti z tohoto kapra jsem dostal komplet - včetně žluče! No, neřekl jsem jim „žluč mi nedávejte, tu můžete nechat pro jiného zákazníka“, ale neříkával jsem to už žádných skoro padesát let, co kapry kupuji, a tohle se mi stalo poprvé! (Žlučník byl naštěstí nepoškozen a správně chirurgicky odříznut.) Půl kila vnitřností jsem koupil u druhého stánku - a ten patřil do Píchovic holdingu, příště už vím, kde hledat.

Tereza dorazila až navečer a dala se do prvotní přípravy kapra. Včetně varby polévky. Po roce zase u mne přespala; vloni na Štědrý den jsme ještě jejího muže Tomáše navštívili ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích, kde spočíval již v paliativní péči, od února je už Tom mrtvý, takže Tereza ani letos nestavěla stromek.

Letos jsem měl předvánoční nenáladu, až jsem si říkal, že ale stromek už stavím naposledy. Kupovat takovou zbytečnost, vyhazovat peníze za ni nedává dost dobrý smysl. Jenže když jsem ho postavil, a na Štědrý den ozdobil, a nová čtyřbarevná světýlka na něm rozsvítil, tak byl tak nádherný, že i za rok opět budu ve stromečkování pokračovat .

Zatímco jsem strojil stromeček, Tereza vařila a pekla a připravovala - polívku, řízečky, bramsalát. Letos absolut bez majonézy - protože tu zapomněla doma. Co doma nezapomněla byl její laptop s CD mechanikou, na kterém si při tom ve správném pořadí pouštěla všechny správné dnes už klasické vánoční pohádky - od Princezny se zlatou hvězdou na čele až po Tři oříšky pro Popelku. A ani letos nechyběl ruský Mrazík...

3. Cukroví
letos Tereza nepekla, jen tradiční perníčky, ke kterým však nemohla najít vykrajovací formičky, takže vyrobila jen jakési sirky. (Velikostí krbové.) A srdíčka. Ale bez cukroví jsme nebyli. Ve firmě, kam letos dcerka nastoupila, dostaly dámy při vánoční podnikové besídce chytře krabici s cukrovím. (Pánové pak salámy a paštiky.) A na Štědrý den dopoledne se ve dveřích na chvíli zastavila na internetu vloni nalezená neteřinka (vnučka sestřenice mého táty) i s dcerkou, a předaly mi krabici s s cukrovím, a to i s vanilkovými rohlíčky (s mandlemi, protože na arašídy je synek alergický, a s dia cukrem, protože jsem diabetik).

4. Dárky
byly večer pod stromečkem. Moje Terezce a její mně. Pro dcerku jsem měl nějaké drobné vybavení na její koloběžku a knížku Arthura Ransomeho Nechtěli jsme na moře. Tu zná z dětství - ale tohle vydání nemá. Staronové vydání, které je doprovázeno ilustracemi Zdeňka Buriana. Dárek jsem si nestačil dočíst, takže nevím, jak to s Vlaštovkami, jejími dětskými hrdiny, dopadne. Ale myslím, že dobře. Skutečně nechtěli na moře, ale jedna drobná chyba střídala druhou, a nakonec je odliv strhl do Kanálu. Leč zachránili se na rozbouřeném moři - protože kdo není ňouma, ten se neutopí...

Já jsem zatím krom paštik dostal taky výpravnou knihu, nečekaně nádhernou fotografickou publikaci Zdeňka Bardona Bačkorový astronom. Autor (*1961) si na svůj první dalekohled rozebral babiččiny brýle, ale teď už má mnohem lepší stroje. Když stál jednou s počítačem u svého dalekohledu na zahrádce, řekl si: „A proč já si ten drát vlastně nenatáhnu až do pokoje?“ Bylo to trochu složitější, ale šlo to. A protože je autor spoluvlastníkem firmy na automatizaci pivovarů, u bačkor v pokoji to neskončilo. A protože skvěle fotí astronomické snímky a má tím pádem jméno i mezi astronomy, účastnil se i několika konkursů. První velký profesionální kšeft získala jeho firma na automatizaci ondřejovského dvoumetru, dnes dalekohledu prof. Perka. Načež firma se specializací na automatizaci pivovarů zautomatizovala Evropskou jižní observatoř v chilské vysokohorské poušti Atacama. (Akorát pivo z těch dalekohledů neteče...) Zvláštní je, že spoustu fotek z téhle knížky znám z osmdesát let staré knihy Pohledy do nebe od Dr. Huberta Slouky. Vizme - Velká mlhovina v souhvězdí Orion, Plejády, Mléčná dráhy v souhvězdí Labutě s mlhovinou Severní Amerika... Jsou tam stále, ale teď je vidím díky dárku barevně.

5: Rodina
se sešla v nedělní dárkoden. No, rodina, my tři, co jsme si zůstali. Z Kladna dorazil synek Janek a pod stromkem se objevily i dárky pro něj a společný dárek potomků pro mne. Od srpna jsem si odpočíval od fotografické produkce, protože tehdy jsem si namočil svůj Sony foťáček v jizerskohorském potůčku, a ten to nakonec nevydejchal - foťáček. Dostal jsem stejný model G, jen asi o generaci novější. Ne úplně nový, protože pro tatínka jest zbytečno kupovati nových foťáků, on tak po roce, dvou, nejdéle třech letech fotostrojek odrovná. Ale je nový, protože s ním bylo foceno než třikrát, a proto byl levnější... Takže teď mám už třetí soník za sebou a odhadem tak šest baterek, dvě nabíječky a dvě karty.

Dcerka obdržela užitečný předmět do kuchyně - sendvičovač ETA Sorento se 4 páry výměnných desek, zapékání tisíckrát jinak. Synek už knihy nechce, tak održel dobré salámky a paštičky a nějaké krmení pro svoji 3D tiskárnu. Ještě nám ze svého chytrého mobilu pustil na mou chytrou televizi pohádku Obušku z pytle ven. Pěknou, barevnou, remasterovanou. Obušek byl první film který se pamatuju, že jsem kdy viděl. Nejspíš to bylo s dědečkem v libereckém kině Lípa, bylo mi nanejvýš pět - a tomu filmu jsem věřil! Že existuje takový Ubrousek prostři se, ba i pohádkový dědeček. Akorát mi bylo tehdy divné, že ti lidé v tom filmu - nevidí tu kameru, co je přece snímá...

S Honzou mohla dorazit i jeho partnerka Jana, kdyby si ovšem v létě nenašla několikaměsíční zaměstnání s lidmi na gruzínském venkově. Takže synek patřičně včas odrazil do Kladna, aby si zabalil, a dnes už je taky v Gruzii, aby si užili společného silvestra a možná i místních Vánoc. Mimochodem - ta v Česku vypěstovaná kavkazská jedle vyrostla ze semínka šišky, kterou sklidili sběrači v gruzínských horách...

Vánoce skončily, kapr jest dojeden, i bramborový salát, polívky mám ještě dvě porce, cukroví mi zbude až do Velikonoc - pokud s ním nevyrazím někam do silvestrovské společnosti. Tak jsem nakonec oslavil Štědrý den.

Slavme Štědré dny, slavme svátky. Dokud neumřeme.

A naopak! (Přeber si to sám:)

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 27. prosince 2022 za doznívajícího zánětu průdušek

Viz i letošní štědrodenní psí článek Zázraky se dějí o Vánocích

Jiné mé Štědré dny od roku 1997 viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Vánoce

Dva stromky