2.2.2023 | Svátek má Nela


ŠAMANOVO DOUPĚ: Zázraky se dějí o Vánocích

24.12.2022 10:30

Dal jsem té tmavé paní v metru stovku. Obcházela sedící postavy a ukazovala jim á trojkový papír, na kterém měla velkými písmeny vytištěno svoje smutné sívíčko: Syn zemřel, manžel je nemocný, stará se o tři děti, nemá na nájemné v ubytovně. Přišla zrovna, když jsem se uvelebil v růžku metrovozu, do kterého jsem nastoupil na Lukách. Nebyla o moc vyšší než já, když jsem seděl. Při jejím spatření mi naskočil název místa, ze kterého asi pochází: Besarábie. To je takové zděděné slovo ze Švejka, normálně slyšet není. Vždy jsem si představoval, že je vedle jiného podivného kraje, jakým je Předlitevsko. Předlitevsko, Zalitevsko a hned vedle je Besarábie. Až teď jsem se podíval na mapu - a docela jsem se trefil: Je to ten kus Moldavska a Ukrajiny, kde za Rakouska bylo Uhersko.

Zatvářil jsem se, že jsem neviditelný - jako pes. Paní přešla dál, a takhle vysmejčila náš kout. Ts, tovíšžejo! Už jsem zaplatil do fondu na pomoc uprchlíkům, ať si řekne tam. Platím na místní chudé a žebrotu nestrpím. Jenže nakonec jsem stejně vytáhl peněženku a věnoval té paní poslední stovku, co jsem v ní měl. Poděkovala, a pak jsme se chvíli dívali do očí.

To jsem vůl, že? Kolik z toho asi bude mít její pasák, pardon - manažer? Jenže já jsem musel. Dneska je pátek dvacátýho třetího, tohle bylo někdy dávno, ve čtvrtek - včera! Jak ty minuty letí...

Ve středu jsme měli v jedné cukrárně posezení s mou kamarádkou, vdanou matkou desetiletého chlapce. Raději bych byl, kdyby to byla cukrárna a ne cheecup, protože už byly tři hodiny a já ještě neobědval, ale i tak díky za zapečené cosi. Neobědval jsem dříve, neb nestíhal, ačkoli ráno jsem se vzbouzel s pocitem báječné pohody, že mě čekají jen příjemné zážitky tak, jak jsem si naplánoval: Dnes se svezu autem do Radotína, kde si v místním SkiBike centru vyzvednu dva malé dárky pro dcerku Terku na její kolobrndu, další dárek pro ni vyzvedávám v bikeru na Brumlovce. A pak pěkně domů, kde, ještě, než zaparkuju, naberu benzin v Makru a zaskočím tam taky pro baterky do nového svítícího řetězu. Doma chutně poobědvám, a metro a tramvaj mne zavezou k ždané schůzce, kterou plánujeme už nejméně půlrok. Abych vše dobře stihl, nastavil jsem si budíka na 9:09. Vzbudil se už v 9:03 s příjemným hřejivým pocitem, který ale byl způsoben tím, že jsem se ve spánku počůral. To se mi občas stalo tak před deseti lety, ale s novými prášky přešlo. Leč nějaký potměšilý ďábel si vybral vskutku příhodný okamžik!

Ztratil jsem dvě hodiny nápravou škod (ležel jsem na břiše, pode mnou prostěradlo, pak zdravotní prostěradlo; molitanová matrace sama byla obalena dvěma různými potahy s různými funkcemi, takže zůstala suchá, znamenalo to ale velkou horu prádla... Opustil jsem spokojeně předoucí pračku a vydal se pro ty dárky. Věc už nešlo odkládat - původně jsem měl na tuto dárkovou jízdu rezervován pondělek, ale nakonec jsem nestíhal. Moje Santovy sáně objely deštivou Prahu docela v poho, jen cesta z Brumlovky se protáhla. Večer mi mapy.cz vybraly skvělou zpáteční trasu - po které už nepojedu! Nejdřív jsem stál v závěru Budějovické, kde bylo vidět dopředu půl kilometru na červená světla semaforu. Stál zde štrůdl aut, které chtěly odbočit takhle vlevo na Vídeňskou. Já jsem chtěl jako jediný odbočit takhle vpravo na Jižní spojku - ale musel jsem počkat, než se kolegové vyposunují. Na Jižní spojce to už bylo dobrý, až na to, že se zde z deště na vozovce za rychle jedoucími auty tvořil vodní aerosol a nebylo úplně skvěle vidět. Všiml jsem si, že auta zpomalují, až to vypadalo, že nás čeká kolona až k Barrandovskému mostu. Ale v mém pravém pruhu bylo docela prázdno; na pět délek přede mnou jela jen nějaká dodávka. Až jsem se divil, že sem nikdo zleva nezabočí. Že by se řidiči báli aquaplaningu na vodě, stojící ve stopách, vyjetých kamiony? Až po chvíli jsem si všiml, že jedu v pruhu, určeném pro autobusy a taxíky! Nějaká novinka tedy... A ta dodávka přede mnou? Měla na střeše majáček, nezapnutý, asi nějaká dopravní sanitka.

A minuty tak rychle letí. Nejdříve jsem vypustil návštěvu v Makru, ona ani fronta u rychlopokladny do deseti kusů zboží nebude malá, baterky koupím jiné. Chtěl jsem levně nakoupit nabíjecí - tak nakoupím jinde levné vybíjecí. Nakonec jsem z itineráře vypustil návštěvu pumpy a zamířil rovnou domů. Co jsem nemohl vypustit bylo vyprázdnění pračku a pověšení prádla k sušení, když přestalo pršet. Tak jsem vypustil oběd.

Metro směr Karlák jsem zmeškal o pět vteřin. Což v posledku na Karláku značilo pět minut a u vršovické kavárny cukrárny cupárny už minut deset. Protože v té čvachtanici postávala nejen auta, ale i tramvaje. Vše dopadlo dobře, nad kotlíkem Earl Graye denní plán dosedl zpět na koleje. Kecali jsme s přítelkyní Danou, pokecávali, až jsem se dostal k tomu, na co jsem se chtěl zeptat: Tak jak s hlavou? Zlepšuje se. Je to dobrý, skvělý, rakovinový nádor v mozku se zmenšil! Doktoři ji už odepsali, dali jen obligátní dva měsíce života, ale pak její muž nalezl doktora, který si přesně tím nádorem také prošel a přežil díky „alternativní medicině“. Pochopil jsem, že mezi proflákle nefungujícími preparáty se nově objevily „kapičky s THC“. Tedy léky z konopí, které jsou v koncentraci nad 0,3 % u nás stále nelegální.

Avšak léčba konopím by neměla být „alternativní“, protože se ví, jak a proč kanabinoidy působí. A že působí! Jenže - byli jsme s partnerkou Janou v roce 2014 v Juldě-Fuldě na Cannafestu, kde v přednáškovém koutě vyprávěli o té léčbě doktoři z celého světa. Jenom čeští ne. Měla vystoupit jen jedna MUDr. - jenže ta se nejspíš nakonec zalekla možnosti, že ztratí kariéru... Jana zemřela na rakovinu kostí před čtyřmi lety, Terezin manžel letos v únoru na rakovinu mozku. Kamarádka Dana na rakovinu mozku neumřela letos v srpnu... Já vím, že ani rakoviny mozku nejsou stejné a neviním se, že jsem nebyl chytřejší s pomocí blízkým. Ani to nemuselo fungovat, Janě i Tomášovi pomáhali chytří doktoři. Ale jestliže si účinný lék na doporučení od českého lékaře musíte koupit sami v Izraeli nebo na Slovensku, pak mi české ofrňování nad konopím a jinými léčivými drogami přijde poněkud zločinné. Přičemž by za jeho dovoz a užívání zavřeli VÁS! - pokud byste se dožili procesu.

Avšak sláva! Dana přežila, přežívá a žije. A raduje se, i když ví, že s tím cizincem v hlavě není výsledek nikdy definitivní. To jí přeju - i celé její rodině a jejím kamarádům taky. Jo - přání se mají plnit o Vánocích!

Rozloučili jsme se, já se pak svezl MHD až do Stromovky do planetária na pravidelné pořady Kosmo Klubu, které zde probíhávají v měsíčních intervalech, vždy od 17:30.

Sledoval jsem novinky z kosmu, mezi které minulý měsíc patřil i let Artemis I. Fotky, filmy, odborný výklad, možnost diskutovat a doplňovat svými znalostmi. Až se divím, že se nás tam sešlo zase jen osm! Vstup do sálu v dolní části Planetária je přitom pro tuto příležitost volný, tedy zdarma! Nejen o Vánocích. Nakonec jsme se všichni shromáždili nad průhlednou krabičkou se zeleným vnitřkem: Zelenila ho autentická řasa Chlorella, která se právě vrátila ze stratosférického letu balonem. (Její nějaká sestřenice bydlí u mne v odpadu koupelnového umyvadla, kde tvoří doslova plastické těsnění, jenom zelené, kterého se musím asi každý půlrok zbavovat.)

Bavili jsme se až do osmi, někdo šel do hospody, já domů, potřeboval jsem se vyspat. A přijdu domů, sáhnu do kapsy kabátu, abych zavolal dcerce - a mobil nikde. Nebyl v osmi kapsách kabátu, čtyřech kapsách kalhot, ba ani ve dvanácti kapsách batohu. Tak jsem si ho vyzvonil přes stabil. Vyzváněl - ale někde jinde! Už zavřeli jak v cupcárně, tak i v planetáriu. V metru ani v tramvajích ne, ale Ztráty a nálezy, kam se hromadně věci nalezené v MHD svážejí, ty mají otvírací dobu jen - v pondělí a ve středu. No, když už - tohle pondělí jsem večer v jedenáct vystupoval z metra doma na Lužinách, a když jsem vystoupil uvědomil jsem si, že bez batohu. Můj krásný modrý batoh zmizel i se svým sporým obsahem v dáli. Naštěstí zafungovala slečna dozorčí a batoh na mne čekal na konečné Zličín, naštěstí je to jen dvě stanice daleko. Takže jsem zmeškal jen asi půl hodiny. Ale když s tím aktuálním mobilem nevím, kterou tramvají jsem jel (tam jsem mobil ještě měl), a jestli jsem ho tam vůbec ztratil, a když se tak (možná) stalo už před sedmi, osmi hodinami... tak halt budu muset zavolat za Ztráty až po svátcích. A že by mi ho ukradli? Ne-e, proč by někdo kradl tlačítkový mobil za šest set?

Tak jsem sedl k domácímu počítači a alespoň do cupcárny a planetária poslal maily: „Vážení, ztratil jsem včera večer (tedy ve středu) někde mobil, možná, že i u Vás. Je to malá černá tlačítková Nokia 105...“ A pak jsem dumal. Aha, a jak teď provedu ždaný internetbanking? Budu si muset pořizovat nový stroj? Tenhle jsem měl sotva dva měsíce, kupoval jsem si ho potom, co jsem se zavazadlem na kolo ztratil prostě FŠECKO.

Ráno jsem zkontroloval maily, a nic. Pak jsem zahlédl zprávu od jiné kamarádky, matky čtyřleté holčičky. Holčička má tatínka, partnera své maminky. Tatínek má bipolární poruchu a chlastá. Nebere léky a chlastá. Nebo bere léky a zapíjí je alkoholem, těžko říci, co je lepší. Teď aktuálně je zase v léčebně. Když v ní je, tak z ní zase utíkává a chlastá. Ale než šel do léčebny tentokrát, převedl svůj byt (obývaný jeho dcerkou a jeho partnerkou) na svou matku (která bydlí naštěstí jinde). Skorotchyně dala své skorosnaše obratem výpověď, teď, akorát v tomhle posledním adventním týdnu před Štědrým dnem se to dobře hodí. Bydlí neoprávněně v cizím bytě! Smyslem je udělat z kamarádky bezdomovce a holčičku jí sebrat pomocí sociálky do své péče. Kamarádka s dcerkou se však naštěstí bezdomovci nestanou. Stal se zázrak - během pouhých čtyř dnů získali sociální byt! Jo, zázraky se mají dít o Vánocích! (Hm, větší zázrak by byl, kdyby kamarádčin partner nechlastal a jeho matka nebyla sociopatka.)

Povzbuzen jsem zavolal ve věci svého mobilku, nejdřív do Planetária. Ono je to vlastně vzdělávací zařízení, přesněji městská osvětová organizace přírodovědného charakteru, a tak otevírají už v půl deváté ráno. A představte si mou radost, že měli! Našli, moji rádcové našli! Jo, přání se mají plnit o Vánocích.

Nejdříve jsem se ovšem zastavil u své lékařky zase s něčím. Bylo už po deváté ráno - a měla prázdnou čekárnu, zatímco prý včera přetékala masou pacientů. Zázrak. Říkám paní doktorce zázračný příběh s rakovinou Dany, a ona mi povídá, že kdysi měla v čekárně jednoho nového pacienta, který podle příznaků v obličeji vypadal, že je už mrtvý. Místo ošetření mu rovnou chtěla volat záchranku, ale nakonec nebylo třeba. Přišel s něčím méně důležitým. Ale paní doktorce se svěřil, že měl před osmi lety rakovinu, ale že se vyléčil nějakými „homeopatiky“. Jak byl povídavý, tak svou historku vyprávěl v jedné hospodě, a nakonec se dostal i do hledáčku nejmenované TV stanice. A ta s ním skutečně natočila rozhovor - ve kterém ovšem tvrdil, že svou rakovinu vyléčil - hladovkou! A o ničem jiném se řeč nevedla. „A tenhle člověk pak do roka umřel,“ skončila svůj příběh se zjevným zadostiučiněním paní doktorka. (Už bylo deset a přišli první objednaní pacienti.) Jako že - když už se ti stal zázrak, tak o něm nelži, nebo se ti to vrátí...

Tak jsem šel na to metro do Holešovic. A pak sednu na rohové sedátko takhle hned vpravo za dveřmi vozu - a jde kolem ta Besarabka. No, nedejte jí stovku na bydlení, když zrovna vaše známá zachránila sebe a svou dcerku od bezdomovectví! Nedáte, a v planetáriu pak na vás bude čekat cizí mobil. Ne, ne.

Sliby se mají plnit, přání splnit a zázraky dít. Nejen o Vánocích nebo Chanuce! I když právě kolem slunovratů se tyhle věci plní, splňují, dějí a daří až nějak moc často.

Hezký slunovrat, radostnou chanuku a šťastné Vánoce, vám přeje

\ :-) Šaman