Opouštíme pobřeží a míříme nejprve na východ, a pak k severu. Autobusu přibyde na tachometru jen asi patnáct kilometrů, ale převeze nás do jiné krajiny. Od moře až do hor. Do pobřežní planiny se tu zakusují první výběžky pohoří Karmel, přesněji planina Ramat Menaše. Objíždíme její jihozápadní cíp, který tvoří hora Zichron. Stoupáme na ni ze západu.Na jejím placatém vršku nás vítá rozlehlé, ale téměř zaplněné parkoviště. Inu, je šabat a Izraelci vyjeli do přírody. Protože z nějakého důvodu nevlastní chaty ani chalupy, přijeli si užít krás zahrad (Gan) HaNadiv.

Zahrada – to například znamená krásné trávníky. Některé jsou krajinotvorně zvlněny a osázeny nádherně kvetoucími keři. Jiné jsou sestřižené na anglický způsob, avšak z té anglické pečlivosti se zvedají palmy. Ano, zahrada, to znamená že tu jsou i stromy. Zde zdobí krajinu soliterní kmen, kousek dále na pahorku roste borový hájek. Část zahrad je střižena dle francouzského zámeckého tradicionalismu, část je izraelsky divoká.

A aby to všechno rostlo, je potřeba vody. Zaznamenávám nejdříve hadice kapénkové závlahy, ale kus dál zurčí potůček a šumějí vodotrysky. Zurčení a šumění je však přehlušováno dětským křikem. Paní učitelky děti nenapomínají, aby nehlučely. Dokážou je zaujmout jinak: Ukažte tady, na té mapě, kde je – Jeruzalém! Halas a tartas se znásobí, ale je to tvořivý křik: Tady, tady, paní učitelko. A tady je Kineret, a tady Mrtvé moře. Děti při tom běhají po té mapě – která je vtesána do kamene, položeného nad vývěrem potůčku. A protože je reliéf země izraelské vytesán po vrstevnicích, drží se v obou jezerech kalužky vody. Ano, nedávno pršelo, stále je zataženo, takže fotografie budou postrádat tu správnou hloubku.

Dívám se tedy očima, a sleduji kaskádu vodní přímky, spadající do jezírka s vodotrysky. A tam dole se jeví moře. Jsme od něj vzdáleni pouhé tři kilometry, a naše horská vyhlídka se nachází ve výšce jen asi 70 metrů nad mořskou hladinou, ale v pobřežní placce jde prostě o horu.

Dostali jsme volný výběh, můžeme tedy zahradami bloudit, jak se nám zlíbí. Zamířím do toho borového háje, a klikatá cestička mě přivede ke kovovým mřížím, ozdobeným reliéfy vinných hroznů a listů, které uzavírají vchod do kamenného dvora. Tiché zurčení zdejších pramenů neruší žádný křik. Za mřížovými vraty se skrývá hrobka, kde je pochován baron Edmond James de Rothschild spolu se svou manželkou Adelaidou. Zatímco "gan" znamená "zahrada", pak "HaNadiv" říká, že je to zahrada mecenášova. A Edmond byl vskutku zdatný sponzor.

V roce 1883 pomohl udržet při životě nedalekou osadu Zichron Yaakov, která byla první mošavou (nebo jednou z prvních mošav) v tehdejší osmanské Palestině. Uvádí se, že to byla třetí vesnice, která vznikla během první aliji (návratu) do Svaté země. Osada byla založena jen rok předtím, ale její obyvatele postihla malárie, takže mnozí své pionýrství vzdali. Půda tu navíc byla neúrodná a terén svažitý. Inu takové místo, které turecké vlastníky nezajímalo. Ale dalo se zde pěstovat víno, což v muslimské zemi nebylo dosud obvyklé. Pan baron zde roku 1885 založil první vinařský podnik v oblasti(nebo alespoň jeden z prvních), a víno se postupně stalo hlavním generátorem příjmů.

Tak Rothschild postupoval všude v zemi praotců: Investoval, ale investice musely přinášet peníze. Peníze, které opět investoval v místě. Peníze, které umožnily zúrodnit půdu a které zajistily domov Židům, kteří v té době mířili do země z Francie i z Ruska, později i z Jemenu. Rozjetou firmu pak Edmond převedl v roce 1906 na místní zemědělce. Šlo o "kolektivní vlastnictví" – ale kapitalistické firmy. (Nejen Stalin si proto zpočátku myslel, že sionismus rovná se komunismus.)

Domov to ale nikdy nebyl klidný. Už v roce 1900 místní mladíci pomohli v boji nedaleké Chadeře, kterou napadli Arabové. Během první světové zde místní významný botanik Aaron Aaronson vedl špionážní síť, která pracovala pro Brity. Síť byla prozrazena, když byl chycen jeden z poštovních holubů, které se zprávami vysílala Aaronova sestra Sarah. Bylo zatčeno několik lidí, mezi nimi i Sarah. Turkové ji čtyři dny mučili, pak ji chtěli převézt do turecké civilizace. Sarah si vyprosila, aby se mohla převléknout do svého oblečení. Doma se pak v koupelně zastřelila ukrytou pistolí.

Ale ani mezi válkami nebylo míru pod olivami. V roce 1936, tedy době britského mandátu, vypuklo arabské povstání, při kterém byly arabskými povstalci v květnu napadeny – místní olivy. V červnu byl přitom zabit i hlídač olivového háje.

Zatímco toto píšu, probíhá v Izraeli Den nezávislosti, už šedesátý šestý. Včera se vzpomínalo na padlé hrdiny, bez kterých by ona nezávislost nebyla. Jom HaZikaron, Den Paměti, patří mezi největší izraelské svátky – i když to není náboženský svátek. Avšak když se dobře podíváte i na ty náboženské svátky, tak všechny jsou něčeho podstatného připomínkou! Také Purim, který probíhal onu popisovanou sobotu i v "Zahradách dobrodince". Ani na místního patrona, který zemřel ve Francii roku 1934, se tu nezapomnělo. Jeho ostatky i ostatky jeho ženy sem byly převezeny v roce 1954.

Opouštím klidné stinné místo a hledám to správné parkoviště s tím správným autobusem. Čeká nás další cesta za památníkem dalších hrdinů. Zdálo by se, jako by země izraelská měla snad nejvíc hrdinů ze všech zemí. Ne že by jich bylo málo. Avšak i my, Češi, jich máme spoustu.

Ale Izraelci na ně nezapomínají. Ani na toho hlídače olivového háje…

Přemýšleno a prožito v Izraeli kolem poledne v sobotu 15. března 2014, psáno v Praze dne 5. května 2014, aneb 5. ijaru 5774. Dnešek byl i výročním dnem vzniku Pražského povstání. Vzpomeňte i na naše padlé hrdiny, prosím!

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie ze Zahrady Gan HaNadiv
Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"