První prezident, kterého jsem asi viděl naživo, byl Antonín Zápotocký. Říkám „asi“, protože mi bylo pět let a byl jsem s maminkou v Praze na návštěvě u její sestry. Líba bydlela v Dejvicích, a když jsme poobědvali, pravila: „Půjdeme do Prahy.“ Do Prahy? A kam jsme se to asi čtyři hodiny autobusem z Liberce trmáceli? Až později jsem pochopil, že „Prahou“ mínila teta Hrad, kam jsme pěšky dorazili asi za půl hodiny. A tam jsem na vlastní oči skrz plot spatřil pana prezidenta soudruha Antonína Zápotockého, jak se prochází Královskou zahradou. Všichni kolem zahučeli „prezident, prezident!“ a maminka mi ukázala na takového šedého pána v šedém obleku s kloboukem na hlavě. Jenže tam byla ještě spousta jiných pánů, pro změnu v černém, takže jsem si nemohl být jist. Když jsem byl v první třídě, uviděl jsem Zápotockého podruhé, ovšem to už ležel v rakvi. První prezident, kterého jsem osobně znal, zemřel v listopadu 1957. Jeho pohřeb jsem viděl v kině Lípa na Gottwaldově náměstí (kterému bába Ema tvrdošíjně říkala „Tuchplac“). Bolševik tam tehdy nahnal děti ze všech libereckých základních škol. Poprvé jsem uviděl skutečně mrtvého člověka, i když jen ve filmu. Rád bych si to odpustil.

To následujícího pana prezidenta jsem viděl naživo a z větší blízkosti. 3. března 1961 navštívil mé rodné město soudruh Antonín Novotný, to už mi bylo deset a měl jsem větší rozum. A taky jsem byl už v Pionýru (i když tam jsem se dostal až na druhý pokus). Naše 4. B ze ZDŠ 5. května obsadila uvítací alej kousek před Labutím jezírkem, tedy až kilometr od školy. Na poslední chvíli, protože z druhé strany tam už mířily děti ze základky v Lesní. Byly tam nahnány zase všechny liberecké školy. A to už se od průmyslovky hnala vlna radostného vzrušení a skandovaného volání:

„Ať žije soudruh prezident, ať žije soudruh prezident!“

Také křičím a mávám mávátkem. Přijíždí jedno černé auto, pak druhé, teprve třetí je to správné. Bez ohledu na nevlídné počasí jde o otevřený vůz. Soudruh prezident sedí na zadním sedadle a kyne shromážděnému davu. Zasáhne mě nečekaný záchvat ostychu, umlkám. Pan prezident se na nás usmívá. Čas se zpomaluje, tělo mi trne, přestávám i mávat. Síla okamžiku mě úplně umrtvuje. Auto přejede. Bylo to jen několik vteřin, ale ten zážitek si uchovám na věčnou památku! A ještě něco – uviděl jsem skutečnou tvář Antonína Novotného. Hlavně bradavici na jeho levé tváři. A přitom na fotografii, která na nás shlíží ve třídě ze stěny, má soudruh prezident krásné líce bez jediné poskvrnky, hladké a napjaté, jak sochy v městské galerii. Takže buďto vyfotili někoho jiného, anebo jsme před chvílí zdravili jeho dvojníka. Anebo podstoupil plastickou operaci?

Kdo to ví, odpoví?

V jarní svobodě roku 1968 navštívil mé rodné město hodný a milý bělovlasý generál prezident Ludvík Svoboda. Toho jsem mohl dříve teoreticky náhodně potkat v Jizerkách, někde nad Janovem, kde měl nedaleko Prezidentské chaty svou chatu soukromou. Ale nevím o tom. Při této příležitosti mu Liberečáci vyrobili obraz snad šest metrů vysoký. A pověsili na průčelí radnice. Tenkrát jsem ho viděl jen zdálky, ze zaplněného náměstí, pana prezidenta. Tenhle vjem překrývá vzpomínka na srpen 1968, kdy snad druhý den okupace byl ten obraz na radnici znovu vystaven jako výraz vzdoru. Jo, a doplněn byl o dlouhou černou fáboru...

Prezidenta Husáka jsem naživo viděl, když náš milovaný „sovětský Dubček“ navštívil v červenci 1987 Prahu. Tehdy jsem se náhodně ocitl na Příkopech, když tudy šly delegace SSSR a ČSSR. Gorbačova jsem zahlédl jen letmo pro davy lidí, vítajících ho nadšeně skoro jako před lety Gagarina. (Tehdejší disident Václav Havel to okomentoval: „Ti lidé zdraví člověka, o němž se domnívají, že jim přivezl svobodu... Oni si snad opravdu myslí, že sem Gorbačov přijel osvobodit je od Husáka!“ A vskutku. Čekali jsme tehdy, že by se při této příležitosti mohl Gorbačov omluvit za sovětskou invazi z roku 1968. Nestalo se tak. Naopak pochválil jednu z nejhorších vlád zemí tehdejšího „tábora míru“.)

Zahlédl jsem Gorbyho ženu Raisu, a pak - Husáka. Generální tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR, tehdejší nejmocnější člověk této země, vypadal velice vyplašeně. Očka za silnými skly brýlí mu vyděšeně kmitala. Tohle dlouho nezažil - nefalšované nadšení lidu, natlačeného téměř na dotek! A už to nezažil nikdy...

Václav Havel byl náš člověk. Chodil do hospod, oblíbenou měl Rybárnu na Náplavce, kam jsme se ženou Ivanou taky občas zapadli. Ale neviděli jsme se tam. Když přišla Velvet revolušn, sloužil jsem ne mši, ale dvanáctihodinové směny v energetickém provozu ÚTB na Olšanské (co se ten barák zrovna bourá) a to i za kolegu Jirku, který si vzal na revoluci dovolenou. Byl přímo v jejím štábu, a když se občas kmitl v práci, tak vyprávěl, jak Havel to a Havel ono. Přes Jirku jsem to léto 1989 posílal své příspěvky do zpravodaje HOS a žena Ivana zase dopisy čtenářů do Lidových novin. Byla dobrá naděje, že se s Havlem někde setkáme. Nečekaně a rychle se stal prezidentem, což jsem viděl jen v televizi na služebně. S Ivankou jsme šli na Hradčanské náměstí na lidovou veselici, kterou tam čerstvý pan prezident pořádal. Opečené buřty byly zadarmo! (Už nevím, jak to bylo s pivem.) Šli jsme pak na Hrad, a byl to takový nečekaně divný pocit. Vyhráli jsme - a Havel je najednou prezidentem, snad dokonce ještě v podmínce za pobuřování během lednového Palachova týdne. V temné uličce za Vítem stály před Vikárkou papalášské šestsettřináctky. Z hloučku lidí se ozvalo, že v té vinárně sedí Havel s kamarády. Říkali jsme si, že počkáme, až vyjde ven, abychom mu zatleskali a vyjádřili své díky, ale bylo dost zima, a tak jsme se raději vydali na Malou Stranu na metro. Však bude ještě dost příležitostí potkat pana prezidenta naživo.

Jo, a viděli jsme se. Na jedné z prvních konferencí Forum 2000, která se konala v Míčovně. Asi na takovou vzdálenost, jako kdysi s Husákem...

Nevím proč, ale prezident, se kterým jsem se setkával nejčastěji, byl Václav Klaus. Bylo výročí Pražského povstání, šel jsem pátého května k rozhlasu - a byl tam Klaus. Snad ještě jako premiér. Bylo výročí vypálení Lidic - a byl tam Klaus. V Národním muzeu bylo shromáždění k 28. říjnu - a koho nevidím, jako svého starého známého Klause! A ještě jsem si s ním mohl cinknout skleničkou. (Držel ji v ruce jen symbolicky, jak vysvětlil organizátorům podujatia: „Mám za sebou dnes už pár akcí a ještě mi jich pár zbývá. Kdybych všude vypil jen jedinou sklenku...“) Šel jsem v květnu 2003 na konferenci Konfederace politických vězňů České republiky, a Klaus tam měl - jako čerstvý prezident - skvělý projev, o kterém informoval toliko Neviditelný pes! Přestože v salonku pak, nás, novinářů, byly snad desítky. (Kdo na internetu dokáže najít můj tehdejší příspěvek z 20.5. 2003, který vyšel na Psu v rubrice Šamanovo doupě pod názvem >Projevy k politickým vězňům: „Potřebujeme vaši zpětnou vazbu“< má u mne na elektronické nástěnce červenou hvězdičku. Google ho najít neumí. Žádné články na Psu před rokem 2005 najít po zadání řetězce neumí...)

Když byl Klaus zvolen za prezidenta poprvé, nevystoupil na tradičním balkoně, ale sešel dolů pod něj. Z několika schůdků pak po boku ministra obrany Jaroslava Tvrdíka shlížel na přehlídku Hradní stráže. Prošla sem a tam v širokém koridoru, ohraničeném šňůrami, za něž se již nesmělo. Přísně to hlídali další vojáci Hradní stráže i policajti. Jenže přehlídka odešla, načež Václav Klaus pokynul - a šňůry musely padnout. Lid mohl přistoupit ke svému prezidentovi. Chlápek, který zjevně velel bezpečnostním opatřením, jenom zoufale pokrčil rameny: Já jsem tu zbytečnej! Na třetím nádvoří bylo tehdy jen několik set Klausových příznivců, ale stejně. K panu prezidentovi jsem se netlačil, však pro mne nebyl žádnou vzácností. Ale stát zblízka na schůdcích za jeho nechráněnými zády mi připadalo jaksi nepatřičné.

To jsem byl na Hradě sám, panovalo špatné počasí. Při další Klausově volbě jsme šli na Hradčany společně se ženou. Na 3. nádvoří jsme se nedostali, zato však Klaus vyšel mezi lid na Hradčanské náměstí. Koridor mezi lidmi byl přitom velmi uzoučký, mohli jste si na pana prezidenta sáhnout. Bavil jsem se zjevným zoufalstvím jeho ochranky. Nu, Klaus své prezidentství přežil. Nakonec jsem ho nečekaně potkal někdy po prázdninách 2021 mezi dvěma vlnami covidu v jedné malostranské kavárně na křtu knihy psího kolegy Václava Vlka (st.) se stručným názvem „Život, boj a smrt“ (doplněno o „: Češi a Slováci pod sedmi vlajkami 1914-1920“). A seděli jsme s Vlkem a Klausem u jednoho stolu.

Tak jsem se s Klausem neplánovaně setkával nejčastěji ze všech našich prezidentů. A to nejezdím na lyže do Špindlu!

Miloše Zemana jako prezidenta jsem naživo krátce zahlédl krátce jen jednou, to když po nějakých volbách, kryt ochrankou, nasedal do svého služebního vozu. Chodil totiž volit do stejné školy jako já. Neboť jsme bydleli ve stejném rondelu na Lužinách. (Zeman pouze fiktivně, byl hlášen v bytě své ženy.) V době mezi jeho premiérstvím a prezidentstvím jsem ho jednou přistihl na lavičce, kde se na sluníčku rozvaloval mezi dvěma známými dámami z ČSSD. Odmítl jsem společné selfíčko, jenom jsem je v rychlosti sejmul - jenže snímek byl kvůli té rychlosti rozmazaný. Nejspíše jsme se viděli někdy i v těch Lidicích, jenže tam mi neutkvěl. Možná proto, že se naposled předloni účastnil tamní tryzny za covidu, kdy byla akce neveřejná. A vloni, při 80. výročí, už podle prezidentské kanceláře „neměl čas“ (čti: byl nemocen).

No a dnes tedy máme nového prezidenta, generála (v záloze) Petra Pavla. Zatím jsem si s ním jenom podal ruku na loňské oslavě 17. listopadu na Národní a krátce mu poděkoval za reprezentaci Česka za jeho působení v NATO. A dneska ho naživo viděl na balkoně na 3. nádvoří Pražského hradu i s jeho usmívající se ženou.

Tak uvidím, kde se náhodou zase uvidíme!

Psáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 9. března 2023