V Blaníku prý věky spí rekovné vojsko, které, až bude nejhůř, vyjede k záchraně naší země. Nejhůř ještě asi nebylo. Ale když bylo hodně špatně, pomohla místo chrabrých ozbrojenců památka na ženu, která se starala o chudé a nemocné, o jejich žaludky i duši. Která místo vnějších výbojů zápasila o duchovní povznesení, jež vedla své mocné příbuzné k vzájemnému porozumění, odstraňování nesvárů a tím přispěla k posílení země české možná více, než leckterý válečník.

Anežka, dcera Přemysla Otakara I., se narodila nejspíš někdy roku 1211. Dětství prožila v klášterech, které ji poskytly nejlepší možné vzdělání v té době. V roce 1234 založila v Praze ženský klášter svatého Františka, jehož první abatyší se stala. Zároveň zde vznikl špitál, který spravoval řád českých křižovníků s červenou hvězdou. Zemřela roku 1282. Svatořečena byla v patřičný čas: V neděli 12. listopadu 1989.

To už v tehdejším Československu několik let kvetla perestrójka, která měla vrátit socialismu lidskou tvář. Pod maskou demogratizace se drali k moci mladí aparátčíci. Proti dalším předpokládaným demonstracím se připravoval ozbrojený zásah armády, vnitra i Lidových milicí, koncentráky pro odpůrce režimu, ale navenek se bolševik srdečně usmíval. A tak na tu velkou slávu do Říma mohlo odcestovat na deset tisíc věřících z celého Československa. Italové byli těmito turisty uchváceni: Prý "disciplinovaní jako Němci a otevřeně srdeční jako Poláci".

Tři dny předtím padla Berlínská zeď, českoslovenští komunisté se ocitli bez posledního spojence. Aby ukázal svůj nepředpojatý vztah k církvi a statisícům věřících, slíbil pražský komunistický gauleiter, soudruh Mirek Štěpán, arcibiskupovi Tomáškovi, že ze slavnostní mše, která se plánovala v chrámu svatého Víta na sobotu 25. listopadu 1989, bude vysílán přímý přenos Československé televize.

V pátek 17. listopadu 1989, v den 50. výročí zásahu nacistů proti československým studentům, zavedlo deset agentů StB studentský vzpomínkový průvod do pasti na Národní třídě pod obušky červených baretů. Agent Zifčák si zahrál na mrtvého. Podle kruťáren, které bijci předváděli na předchozích manifestacích, to působilo velmi věrohodně. Jenže pak se jim to trochu vymklo z rukou.

V sobotu 18.11. byla vyhlášena studentská a divadelní stávka.
V neděli 19.11. vzniklo Občanské fórum.
V pondělí 20.11. byla na Václaváku do té doby největší demonstrace, kde se účastnili především studenti.
V úterý 21.11. přišli všichni Pražani. Do Prahy přijelo 20.000 mimopražských milicionářů v uniformách a se zbraněmi, prý na předvánoční nákupy, velitel pražských milicí Štěpán svým chlapům už nedůvěřoval.
Ve středu 22.11. přišli na Václavák lidé ze středních Čech. Milicionáři nakoupili v Máji a Kotvě a odjeli zpět do svých domovů. Soudruh Kapek prý pravil, když se na uzavřeném zasedání politbyra na Červeném vrchu dověděl, že na Václaváku je přes 100.000 lidí:

"Tak to jsme v prdeli i s Lidovejma milicema."

Byli. Ve čtvrtek 23.11. a v pátek 24.11 pokračovaly masové demonstrace, na které přijížděli lidé z celých Čech i Moravy. Bylo jasné, že na Václavák se další lidé už nevejdou. Proto byla sobotní demonstrace 25. 11. přesunuta na Letnou.

To už probíhala jednání OF s premiérem Adamcem. V pátek večer bylo oznámeno, že všichni členové politbyra ÚV KSČ "dali své funkce k dispozici". Velká radost zavládla. V sobotu vyšlo najevo, že zbytečně. Osamělý kůl v plotě Jakeš byl nahrazen troubou Urbánkem. Politbyro zůstalo ve stejném složení, akorát premiér Adamec, který jediný byl v obraze, vypadl. V Paláci kultury začalo zasedání zástupců okresních a základních organizací, kteří se snažili přehodit kvalt na řadicí páce perestrójky. Nevěděli, že jim tam zbývá už jen zpátečka. Dopolední televizní přenos ukazoval tu zoufalou snahu adresně kritických výstupů, jaké jsme od komunistů slyšeli naposledy v roce 1968. Výzvy k tomu, aby komunisté měli své zástupce v místních občanských fórech a stávkových výborech mě poděsily. A když jedna soudružka požadovala, aby program celodenního zasedání přímo přenášela Československá televize, vomejvali mě.

Nikdo ještě pořádně nezmapoval boj o ČST, který probíhal v onom listopadovém týdnu. Nejdřív drobné šoty z Václaváku, potom již záběrů více, vystoupení Havla v přímém rozhovoru, bylo cítit, že televizáci postupují krok za krokem. Hned na začátku onoho týdne obsadili vysílací pracoviště estébáci. Zároveň vznikl stávkový výbor pracovníků ČST, složený hlavně z techniků. Zatímco zahraniční diváci měli možnost sledovat masové demonstrace prostřednictvím satelitních antén televizních společností, v Československu jsme sbírali pouze televizní drobty. Pouze to, co pustili estébáci bez toho, aby vypnuli vysílání.

U jiného vypínače zase číhali technici, aby zamezili nějaké štvavé propagandě. (Jestlipak víte, že byly vyrobeny dokumenty, které zachycovaly násilí studentů proti bezbranným policistům na Národní? Jak je tloukli vlajkovými žerděmi a volali: "Máme hole v ruce!" Jak požadovali zvýšení stipendií a snížení důchodů... Jen jsem o nich slyšel, moc rád bych je někdy uviděl.) (A moc rád bych věděl, kdo je natočil.) Mezi stávkovým výborem a vedením ČST probíhalo v garážích jednání na ostří nože. Z tohoto jednání vysílali technici přímý přenos do zemí ORTF, se kterými je spojovaly přenosové linky. V Rakousku nebo Německu mohli vidět to, co většina Čechů dodnes ani neví.

Když se ten hektický týden poprvé objevil v televizi Václav Havel, působil velmi nepřesvědčivým a zmateným dojmem. Před kameru ho z jedné strany přivedli televizáci. Přes kameramany na něho civěli estébáci. Ještě byl v podmínce. Taky bych byl zmatenej...

Když už to Štěpán slíbil, tak se nakonec přímým přenosem z chrámu svatého Víta v sobotu vysílalo. Do Prahy přijely statisíce poutníků z Moravy a Slovenska. Mnozí z nich do té doby netušili, co se vlastně v Praze děje.

Mše k uvedení Anežky mezi české světce byla slavná. A když kardinál Tomášek jasným a silným hlasem prohlásil: "V této chvíli také já stojím s národem!" cítil jsem, jak praskla struna.

Když už byli televizáci na Hradě, přesunuli se jenom na Letnou. V Pakulu komunisti dále přijímali rezoluce, volali po obrodě a demogratizaci, ale vyjevenému národu předložila ČST přímý přenos z Letné. Milión lidí, které najednou vidělo dalších třináct milionů diváků, definitivně prolomilo informační estébáckou blokádu. Tehdy, v tu sobotu 25. listopadu 1989, jsem teprve uvěřil, že jsme vyhráli.

Svatá Anežka Česká čekala na své svatořečení 700 let. Přesně ve správný okamžik se jí ho dostalo. Orodovala za nás, a ono to fungovalo. Svatá Anežko Česká, oroduj i dnes za naše duchovní povznesení, veď mocné k vzájemnému porozumění a odstraňování nesvárů! Nikdo jinej, než Ty, to asi nesvede.

Amen.

Psáno v Praze v listopadu 1999, poprvé vyšlo na Neviditelném psu © dne 11.11.1999

***************************************************************************************

Jak to šlo:
Cesta k 17. listopadu (15.3.1939 - 17.11.1939)
Píseň (28. 10. 1988)
Milicionáři a disidenti (10. 12. 1988)
Palachiáda (15.-17.1.1989)
Palach to dokázal (18.-21.1.1989)
Pamatujete? (květen 1989)
Dvacet let poté (začátek června 1989)
Únava ze lží (červen 1989 - Několik vět)
Divný srpen (21.8.1989)
Jak utíkali Němci do Němec (srpen – 5. říjen 1989)
V hlaví roli (dobová úvaha ze září 1989)
Republiku si rozvracet nedáme! (aforismy ze září 1989)
Máme holé ruce! (28. říjen 1989, 16:00-17:00)
Svobodné volby! (28. říjen 1989, 17:00-18:00)
Můžou i zabít (17. listopad 1989)
Neuhodí tě! (18. listopad 1989)
Jak jsme vyhráli válku (19.-21.11.1989)
Něco si přej (22.-23.11.1989)
Konec tmy (24.-27.11.1989)