19.5.2024 | Svátek má Ivo


MYSLBEK: Utrpení a vykoupení není žádný wellbeing

15.5.2024

Socha Krista na kříži, vystavená v jedné z chodeb Akademie výtvarných umění, měla být odstraněna kamsi do depozitáře, konkrétně do vestibulu Moderní galerie AVU na pražském Výstavišti. Důvodem bylo, že straší studenty a pedagogy. Vedoucí Digitální laboratoře AVU Jana Doležalová v diskusi například tvrdí, že Myslbekův kříž je morbidní a děsí ji. „Mě to taky děsí, když jdu k vrátnici,“ odpovídá. „Utrpení člověka? Je to morbidní. Nevím, proč je to tam stále, chápu historii autora, ale ne, proč je to stále nedotknutelný. Slušelo by mu jiné místo, nevím kde.“

Není to zdaleka ojedinělý, výstřední spor. Podobné vedou učitelé na základních a středních školách, se kterými mám bližší vztah, a často si o studentech povídáme. Také jejich žáci a studenti odmítají číst ta či ona díla, protože jsou tam diskriminované ženy, píše se neuctivě o černoších, děti jsou vystaveny vykořisťovatelské práci nebo domácímu násilí. Přitom nejde o diskusi nad oněmi knihami, ale o to, že vůbec odmítají podobná díla číst. Proto už nenastává žádná diskuse o dobovém kontextu, o společnosti, ve které ta literatura vznikala, co vedlo k těm či oněm pohledům či názorům na tu kterou záležitost.

Studenti, přezdívaní sněhové vločky, zcela odmítají minulost a zcela odmítají se s ní i seznámit. Jsou přesvědčeni, že to, co je teď a tak, jak to oni prožívají, je to jediné správné. Minulost neexistuje, a když, tak byla blbá. Což o to, takoví jsme byli v jejich věku všichni. Pohrdali jsme dechovkou a poslouchali rock-n-roll a bigbít. Rozdíl byl ale v tom, že jsme Mou vlast a dechovku nepopírali. To pro nás byla nezměnitelná skutečnost, kterou jsme mohli hodnotit, mít na ni názor, ale ne ji vymazat.

Mladá generace se dnes staví ostře proti násilí, proti utrpení lidí, abychom se vrátili k tomu Myslbekovi. Takže protestuje proti válce v pásmu Gazy. Ale už nedohlédne ani několik měsíců nazpátek, aby reflektovala, že neexistující arabský stát chce vymazat z dějin existující stát a vyhladit jeho obyvatelstvo. Že Izrael je od svého vzniku pod permanentním vojenským ohrožením a musí se bez přestání tomuto ohrožení bránit. Už vidí jen utrpení gazanských obyvatel, často fingované.

K tomuto vnímání světa směřují i nové Revoluční výchovné plány (RVP), navržené ministerstvem školství. V nich se zdůrazňuje výchova ke klimatické úzkosti a k wellbeingu, česky osobní pohodě. Ta nesmí být ničím narušována. Nějakou nepohodou, trápením, natož utrpením. K tomu budou směřovat činnosti různých nevládních neziskových organizaci, když ty vládní nejsou schopné mladé lidi ani vzdělávat, ani vychovávat.

Jedna učitelka malby a sochařství, sama aktivní umělkyně, do svého facebooku k požadavku uklidit Myslbeka napsala: „Zajímalo by mě, jestli jsou ti studenti útlocitní ve všem, jestli se nedívají na detektivky, thrillery a horory, jestli se vyhýbají počítačovým hrám, představením, písňovým textům a knihám s násilným obsahem, jestli sami tvoří jen pozitivní věci, aby nezaneřáďovali svět agresivitou. Věřím ale, že jsou třeba vegetariáni, nosí věci ze sekáče, aby šetřili planetu a tak.

Zdá se mi, že nerozlišují obsahy, významy uměleckých děl – adorace nebo rozmnožování násilí od zpodobení oběti. A že by chápali nebo chtěli chápat smysl té oběti, o tom ani nemluvím. Ale musím podle pravdy říct, že i já sama mám s ukřižováním problém – nerada se na tyhle sochy dívám, filmům jako Poslední utrpení Ježíše Krista apod. se vyhýbám obloukem. I nad křížkem, který nosím na krku, často přemýšlím, že je to ten mučící nástroj. Což vůbec neznamená, že bych takové artefakty chtěla ničit, filmy pálit, nebo mazat – nebo jak se správně dá zbavit věci v digitálním světě. Ale upřímně bych byla radši, kdyby Kristus spasil lidi nějak bezbolestně. Jsem si ale jistá, že kdyby mi někde do školy nad hlavu někdo pověsil sochu od nějakého současného Myslbeka „Poprava Milady Horákové“, nebo „Prase na jatkách“, dívat bych se na to nechtěla, žádala bych to sundat (kdyby to třeba neviselo před soudem nebo masnou).

Když obě stránky problému dám na misky vah, Myslbekův Ukřižovaný jasně vítězí. Teď a tady církevní útlak nemáme, nejde ani o zbytečné rozmnožování obrazů násilí, ale o připomínku oběti, na soše není nic nepřijatelného ve smyslu oslavování zla, nic nemorálního, alespoň pokud vím, a tím, že máme ten obraz ukřižování před očima často, jsme si na něj „zvykli“ a neděsí nás tak, aby nám to působilo trauma. Jestli to těm dětem působí opravdové trauma, nevím, spíš si ale myslím, že to bude póza. Jen se bojím, aby, až tihle dorostou, nezačali třeba odstraňovat v krajině Boží muka nebo aby nechtěli uklízet sochy z Karlova mostu.“

Myslbekův Kristus asi opravdu není kdovíjak povzbudivé dílo. Lze souhlasit s paní učitelkou, že křesťanské církve mají své máslo na hlavě, když jejich dva tisíce let trvající PR zdůrazňovalo právě toto utrpení, na úkor pointy, kterou je vykoupení. Jistě, při bohoslužbách, o svátcích, nejvíce snad o Velikonocích, bývá o vykoupení řeč. Ale ta už se vede jen mezi „zasvěcenými“, v dnes již docela úzké komunitě praktikujících křesťanů, zatímco v obrazech a sochách se vykoupení vyskytuje docela vzácně. Na druhou stranu, demonstrace Ježíšova utrpení nám má připomínat, že vzkříšení, vzetí na nebe a posazení po pravici Boží není zadarmo, vyžaduje osobní oběť a ta má smysl, když víme jaký. Ježíšovi jako člověku ubližovali lidé. Jeho oběť je v tom, že to podstoupil, ač nemusel, ale znal důvod.

Kristus také říká: Vezmi svůj kříž a následuj mne. Odpovědí mu je: Žádný kříž. Wellbeing!

P.S.: Rektorka Akademie výtvarných umění Maria Topolčanská v pondělí oznámila, že k přesunu díla Josefa Václava Myslbeka z budovy AVU nakonec nedojde.

Poskytl server Svět hospodářství