arozen 14. května

Autor s Benem Gurionem na jeho letišti 30.9.2023

Když jsem byl malej, tak jsem věděl, kdo, nebo spíš co jsou ti tři květnoví ledoví muži, protože právě o tom třetím jsem měl narozeniny. Takže jsem se už na Pankráce těšil, na Serváce jsme slavili a na Bonifáce jsem si mohl už od rána užívat dárků.
Ve škole nám soudružka učitelka vyprávěla, že ve dnech 14. až 16. května roku 1921 byla založena Komunistická stran Československa, heč! A to jsem byl pak dlouho, dloooouho Hrdý Budžes.

V roce 1966 jsem poprvé slavil společné narozeniny s Karlem IV., českým králem a římským císařem. Mně bylo patnáct (ročník 1951) a Kájovi 650 (ročník 1316). V šedesátkách se už připouštěly určité zásluhy určitých panovníků o rozkvět naší socialistické vlasti rolníků, dělníků a nepracující inteligence. Třeba o založení Karlovy univerzity v roce 1348, které se mohlo (téměř) společně slavit s výročím Vítězného února (1948).

Později jsem k narozeninám dostával pěkné dárky. Jako ten od NASA v roce 1973, kdy startovala první vesmírná stanice Skylab. Československá televize mi v roce 1990 spustila k narozkám třetí program na OK3, který se vysílal z toho telekomunikačního baráku na Olšanské, kde jsem pracoval čtvrt století a co se teď bourá. V roce 2000 mi pak naši hokejoví hoši věnovali pohár mistrů světa, když ve finále v Petrohradě porazili Slováky. (To se tehdy říkalo „Hrálo Česko-slovensko“ a ptalo se „A s kým?“.)

Ale zpátky do hloubi XX. století. V roce 1967 mi doznívající hezký pocit z narozenin a dárků hned začátkem června zhatila agrese sionistického státu Izrael proti našim arabským přátelům z Egypta, Sýrie a Jordánska. Nepomohlo ani, když se jim po bok vřadili soudruzi z Iráku, Saúdské Arábie, Súdánu a Tuniska. Po šesti dnech agresor zvítězil a okupoval původní věkovité arabské území od Suezského průplavu až po Golanské výšiny.

Tenkrát jsem se s tátou poprvé pořádně pohádal. Moc jsme spolu při mých obtýdenních návštěvách nemluvili. Soud přikázal, abych po rozvodu mých rodičů navštěvoval tatínka každou druhou sobotu, ale povýtce se jednalo o návštěvy u báby a dědy, v jejichž předválečném rochlickém baráku táta bydlel. Poměrně brzo po rozvodu se znovu oženil a macecha mu výslovně zakázala, aby se se mnou stýkal. Takže návštěva v nové domácnosti mého táty se odbývala během čtvrthodiny otázkami „Jak ve škole?“ a odpověďmi „Jo, dobrý“. A pak jsem zase odcouval k prarodičům. Ale tehdy jsem tátu zahrnul svými hláškami o izraelské agresi a to ho dožralo. A nejen proto, že tátův táta byl československý vlastenecký žid, což jsem jako malý nevěděl, protože o tom nikdo nemluvil. Jen jsem věděl, že táta byl za války v koncentráku, kde umřeli jeho dva bráchové, a že měl ještě sestru, která už dříve zemřela v Praze. Ale proč v tom lágru byli, jsem nevěděl! Že by odbojáři? O tom jsem pochyboval, to přeci byli jen komunisté, ne?, a to teda dědova maloburžoasní rodina (měl jsem pak v papírech, ten „původ“) nebyla. Že by hospodářská kriminalita? Ale naši byli přece vždycky poctiví!

Ach jo, jak jsem jen mohl být tak blbej?

Inu máma byla, jak se dnes říká, od mých tří let „samoživitelka“ - i když ještě živila mě a o deset let staršího bráchu. Nějak extra mě nevychovávala. Prarodiče se k politice nevyjadřovali. Nakonec jsem se od deseti let vědomě vychovával sám. To už jsem přečetl celou libereckou veřejnou knihovnu pro děti a pouštěli mě už na knížky pro dospělé. Však jsem taky od deseti platil v tramvaji celý dospělý lístek! Sám jsem se naučil vyslovovat zpropadené hlásky „er“ a „eř“. Taky až v patnácti jsem se sám naučil plavat.

Jenže zatímco jsem měl pocit, že se vychovávám „sám“, vychovávaly mě soudružky učitelky, Pionýr, dobový tisk a československý rozhlas. Však taky spolužáci říkali, že jsem „chytrej jak rádio“. V roce 1968 jsem ze své blbosti začal vyrůstat. Díky novým československým filmům a také díky necenzurovanému tisku a posléze i televizi. Svou dětskou víru v komunismus jsem definitivně ztratil 21. srpna 1968. To už mi došly i jiné souvislosti. A tehdy jsem tátovi řekl:

„Tati, s tím Izraelem vloni, tos měl pravdu ty.“

Nikdy dřív ani potom se tak nerozzářil!

A od té doby jsem hrdý, že jsem se narodil 14. května, ve výroční den vzniku státu Izrael. Který existuje od roku 1948. Málem neexistoval ještě dříve než vznikl, protože Arabové proti němu bojovali už od podzimu roku 1947, kdy o jeho existenci - i existenci arabského státu na území britského mandátního území „Palestina“ rozhodla čerstvá poválečná OSN. Ten den v odpoledních hodinách, okamžitě po vyhlášení nezávislosti Izraele, překročily armády okolních arabských zemí jeho hranice. Ze zatím tajné války se stala oficiálně První arabsko-izraelská válka. K Libanonu, Sýrii, Jordánsku a Egyptu se přidal i Irák, omezeně rovněž Jemen a Saúdská Arábie. Stamilionové národy proti špatně vyzbrojenému čerstvě vyhlášenému státu se 650 tisíci obyvateli. Izrael svůj vznik ustál a tuhle válku vyhrál. Od té doby se říká, že nad ním bdí jeho anděl. (Bohužel 7. října loňského roku se na to Izrael až moc spoléhal...)

Am Israel chai - Izrael žije, zpívá se v jedné staré židovské písni. A já mu mohu právě na své narozeniny popřát další život.

Jenže v Izraeli není nic jednoduchého, ani „právě tento“ den. Když jsem prozřel, byl jsem pyšen, že mám narozeniny ve stejný den jako Izrael. Jenže „stejný den“ neznamená „stejné datum“. V Izraeli se v toku náboženských a státních svátků dodržuje starý hebrejský slunečně-lunární kalendář. Přestupný rok zde nemá přestupný den ale hned celý přestupný měsíc! Takže se ty svátky posouvají právě asi o ten měsíc.

Izrael tedy neslaví 14. 5. výročí své nezávislosti. Ve skutečnosti se Jom ha-acmaut t (Jom HaAcmaut, Yom Ha’atzmaut) slaví 5. ijaru. Ale to taky není pravda. Slaví se nejbližší možný termín, pokud toto významné výročí koliduje s pravidelnými dny náboženských svátků tří věr – musí se tedy slavit výhradně úterý, středu nebo čtvrtek. Dnes, co toto píšu je úterý a je 14. května, můžu tedy slavit s Izraelem společně.

Není to tak jednoduché. Když se na to podíváte, tak vlastně skoro všechny židovské náboženské svátky se odvozují od nějaké historické události - odchodu z egyptského otroctví (Pesach), vítězství nad Hamanem (Purim) atd. Ale i novodobé státní svátky se stávají postupně svátky náboženskými. A tak například právě k dnešnímu Dni nezávislosti patří už příslušný modlitební pořádek

. Legrační je, když západní politici blahopřejí Izraeli k Jom ha-acmaut právě 14. května - i když většinově ten den zrovna 5. ijar nebývá. Ale izraelští politici tuhle minelu odpouštějí - hlavně když tu je dobrá vůle.

Nevím, kdo bude blahopřát dnes. Tak alespoň já: Mazal tov, Israel!

Psáno v úterý 14. května 2024, aneb 5. ijaru 5784

MMCH:
Svatební svědek mé ženy Ivany Rezkové, Pavel Kolínský, se taky narodil 14.5., ale o generaci dříve.
Tatínek mé partnerky Jany Rečkové, Milan Zahrádka, se taky narodil 14.5., ale o generaci dříve.