Povinná školní docházka se jako systém zrodila na přelomu novověku a středověku v Prusku, u nás ten princip převzala naše panovnice Marie Terezie. Školní řád zavedla v roce 1774 a skutečně povinnou školní docházku u nás zavedl Hasnerův zákon z roku 1869. Sumárně se dá říci, ta věc se osvědčila. Důkazem je světově ojedinělý řád a blahobyt panující v těch zemích, které tyto principy převzaly. Jsme teď svědky jejich demontáže.

Smysl toho všeho byl několikerý, důležité jsou tři směry. Jednak jsou to vědomosti, jednak soustavnost, cílevědomost, pracovitost a kázeň. Ty jsou asi hlavní. V druhém plánu je to život ve společenství, kontakty s lidmi mimo rodinu, osvojování si života ve společenství.

Demontáž se děje postupně a v mnoha směrech. Ten nejvíce pobuřující je takzvané domácí vzdělávání. Je to experiment na lidech, tedy na dětech. Iniciativa přichází od rodičů omámených blouznivými hesly. Děti jsou oběťmi jejich poblouznění. Je jistě možné, že se v dětské populaci vyskytne specificky zaměřený génius. Mozarta taky vychovával jeho otec a kdyby jeho vlohy měla rozvíjet jen škola v hodinách hudebky, asi bychom se z Figarovy svatby netěšili. Ovšem Mozarti se nerodí ani jednou za století, ti se rodí jednou za dějiny a nelze jejich příkladem operovat.

Česká školní inspekce je oprávněně znepokojena trendem domácího vzdělávání. Propadáme se však do temna politické korektnosti, takže státní úředník se neodváží vzepřít hrubému nesmyslu. Bojuje proti němu způsoby sobě vlastními – tedy navýšením buzerace. Podle včerejšího zveřejněného vystoupení inspekce doporučuje lépe popsat formu pololetního přezkušování a podrobněji vymezovat důvody pro domácí vzdělávání.

Vítr jde ale v protisměru. Vysokoškolští studenti v těchto dnech přicházejí s iniciativou „jednadvaceti artikulí“ v Lutherově duchu. Dožadují se kritického myšlení a akcelerace tvořivosti. Tedy: méně práce, více žvástů, více vysokoškolských diplomů v oboru kulturní antropologie.

Závěrem jen maličký postřeh.

V rámci smlouvy Neviditelného psa s Lidovými novinami sdílím redakční systém celé Mafry. Každý článek, než je publikován, se vkládá do speciálního formuláře a ten se pak automaticky zařazuje podle rubriky a data a grafické úpravy. Jeho součástí je i úprava gramatiky – jakmile napíšu redakční sistém, upozorní mě to na chybu. To je normální, to umí každý textový editor. Ale tenhle systém je vychytaný. Jakmile je na konci slovesa li nebo ly, barevně ty dvě literky zvýrazní. Aby si pisatel dal majzla. To proto, že shodu podmětu s přísudkem dnes skoro nikdo neumí. Přechodníky neumí už vůbec nikdo.

Jenom málo lidí, například já, protože je nás učil pan učitel Mikulčík. A můj otec, spisovatel a dnes už klasik české literatury, jen dbal na to, abych pana učitele pořádně poslouchal a nosil domů dobré známky, jinak dostanu na prdel. Že by mě učil sám, to ho nenapadlo ani v bláznivém snu, a že by měl co učit!