Sedm set mrtvých imigrantů vytahali z moře italští záchranáři. Zaznívají energická slova o nutnosti celou věc vyřešit a viníky přivést k zodpovědnosti. Jsou to jenom řeči, protože nebudou a nemohou mít žádný evidentní efekt.

V řadě zemi Afriky se rozložil státní stroj. Znalci poměrů ujišťují, že je to přirozený proces rozkladu uměle vyvolané státnosti – hroutí se země, které nastoupily, když se zhroutila Osmanská říše a koloniální systém, a že bude následovat fáze vytvoření nových přirozených států, přičemž náboženství bude jejich pojítko. Zní to hezky až na to, že to bude trvat sto let a odskáčou to celé generace trpících lidí.

Útěk do Evropy pak znamená pro mnoho z nich – a zřejmě pro ty nejschopnější a nejpodnikavější – naději. Profitují na tom zločinci, ostatně známe to i od nás, kdy exodus cikánů do Kanady také organizovali vykutálení advokáti u nás i za oceánem. Podle některých odhadů hrozí přesun miliónu lidí. To už je stěhování národů a když se národy na evropském kontinentě stěhovaly naposled, nastala na tisíc let tma.

Maltský premiér Muscat pateticky volá, že nad touto tragedií nesmí Evropa zavírat oči. Ve vzduchu jsou kvóty, osmadvacítka se má o tyto lidi rozdělit. Zadělává se tu na problém kontinentálních rozměrů. Právě v těchto dnech je dobře si připomenout, jak dopadlo harmonické soužití Čechů a Němců na společném území: vzájemným vražděním a vyhnáním nejdřív jedněch a pak tím druhým, ještě větším. A to šlo o národy stejného civilizačního okruhu, stejné víry a kultury a stejné úrovně.

Jestli je nějaká naděje na řešení, rozhodně není v moralizování a vzletných řečech o solidaritě.