Miloš Zeman je bezesporu kolaborant s čínským režimem a návštěva prezidenta Si Ťin-pchinga v Lánech je toho důkazem. Není v tom sám, takových kolaborantů je celá tlupa. Vévodí jim britská královna Alžběta II., která byla spatřena, jak se s Si Ťin-pchingem vozí po Londýně v královském kočáře, stranou nezůstal ani korunní princ Charles a nechutně poklonkoval i premiér Cameron.

Británii z toho všeho kolaborování vzešly obchodní dohody ve výši 40 miliard liber, krát 34 a jsme na bezmála půl druhém bilionu korun. To se to kolaboruje!

Ironie stranou. Je třeba připomenout, že i Siova návštěva v Londýně nebyla jednoduchá, také lidi protestovali a vytýkali mu okupaci Tibetu. Sám Si je na taková přivítání zvyklý, když byl v roce 2012 – ještě než se stal prezidentem – v Americe, musel připustit, že s lidskými právy to v Číně není právě ideální. Mimochodem, v Číně žije 20 milionů muslimů, islámské zdroje uvádějí počet pětkrát větší... Situace v převážně muslimském Sin-ťiangu je hodně napjatá a kdo ví, jak by to tam dopadlo, kdyby kupříkladu poskytli Číňanům svoje know how belgičtí udržovatelé právního řádu.

Tanečky kolem Sia tedy nezbytně patří ke každé návštěvě čínského potentáta ve svobodném světě. Našinec je ovšem citlivý na nuance neboli jemnosti. Nelze tedy nepostřehnout, že zásluhy o rozvoj obchodních vztahů na sebe nabaluje Miloš Zeman mnohem víc, než mu fakticky přísluší. Vždyť to byl Petr Nečas, kdo propagoval myšlenku skoncovat s dalajlamismem a právě za jeho funkčního období byly vztahy Česka s Čínou posíleny. Nutkavá potřeba leštit si ego pak Zemana vede k další potřebě, totiž špinit a plivat kolem sebe. Nehorázné je tedy jeho prohlášení, že předchozí vlády byly ve vleku USA a EU, kdežto dnes - v podtextu: jeho zásluhou – jsou ve své zahraniční politice autonomní. To je skandální formulace, na kterou by měla vláda ostře reagovat. O závislosti na USA může psát nějaký přihlouplý Protiproud, avšak nehoráznosti hlavy státu by měly mít nějaké meze a nikdo nemá víc autority k tomu, aby mu je připomněl, než vláda – pokud si nechce nárokovat šaškovské čepice. Prezident má ústavní povinnost zemi reprezentovat. V reálu bohužel činí pravý opak.

Přídech grotesky mají ovšem i leckteré projevy jeho oponentů. I takový Martin Bursík se vynořil z politického záhrobí jako v té písničce o bubeníčkovi, který tluče na buben a svolává petenty, aby vyšli ven.

Čínský prezident odjede, hlavy vychladnou a pokud z návštěvy vzejde větší obchodní spolupráce, bude to jen dobře.