Letem světem proběhla návštěva německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera v Praze, u prezidenta Miloše Zemana. Byla to podle všeho návštěva čistě zdvořilostní, vyplynuly z ní ale dosti výrazné rozpory. Tentokrát ovšem nešlo o Zemanovu svéhlavost, tentokrát reflektoval ve většině případů vládní stanoviska.

To, v čem je Zeman unikátní v kontextu českých pozic, je vztah k sankcím vůči Rusku. Zeman je od začátku proti nim, vláda zde je v souladu s obecně sdíleným stanoviskem Západu (pokud ještě se dá o nějakém Západu mluvit), že Rusko je za jeho porušení dohod a hlavně za anexi mezinárodně uznávaného ukrajinského území potrestáno. Jinak je tomu ve věci přijímání uprchlíků.

Steinmeier velmi zdvořile a v rukavičkách a s úsměvem akcentoval, že je nezbytné respektovat rozhodnutí Evropského soudního dvora. Ten odmítl žaloby Slovenska a Maďarska a potvrdil platnost programu přerozdělení 120 tisíc lidí.

Celý ten problém má dvě roviny, obě důležité.

Jedna je věcná. Zde se lze bavit o smyslu projektu, o jeho proveditelnosti. Navíc i o lidské přípustnosti, zde se jedná o nich bez nich, jako by lidé byli balíky, které lze expedovat a relokovat bez jejich vůle, jelikož balíky vůli nemají. Na to narážel i Zeman když podotkl, že Česko nebude napomáhat pašerákům lidí v jejich práci.

Druhá je právní a ta má jednoduché jádro: uznáváme autoritu Evropského soudního dvora nebo ne? Maďaři to odmítli udělat, výroku se jednoznačně vzepřeli. Za menší provinění v rámci Tábora míru jsme měli na Václaváku tanky a v zemi 600 tisíc vojáků. Tohle unie neudělá i proto, že nemá ani tanky, ani vojáky. Je to ale věc, opakuji, uznání autority.

O objektivitě a nezávislosti ESD si nelze dělat iluze. Ovšem každý soudní systém je lidské dílo a stojí a padá s tím, zda ho lidé respektují nebo ne. V tom má Steinmeier pravdu, že chceme-li coby Česko nějak ústrojně v unii fungovat, je třeba ctít soudní rozhodnutí.

Ocitáme se na rozcestí. Kvóty nevyhnutelně bereme jako diktát a rozhodnutí ESD jako diktát nalíčený do právního výroku. Souhlas zde nebude. Duch podvolení v Česku není, lidskoprávní náboženství má zde charakter sekty, nikoli státní věrouky, média mu nepodléhají, jen jednotlivci. Ono to asi nakonec dopadne tak, že půjdeme slovenskou cestou, připustíme relokaci migrantů, ti přijdou a brzy odsud zmizí.

Co nezmizí, bude pocit, že se rozhodlo o nás bez nás, že jsme zase „pod někým“, jako jsme byli pod Vídní, pak dvacet let sami a poté pod Berlínem, pod Moskvou, pak dvacet let sami... a zase pod Berlínem s extenzí v Bruselu.

To je poselství pana Steinmeiera, které nám vyjevil, když do Prahy na hoďku zaskočil.