Premiéra interpelovali poslanci a vyjádřil se i k prezidentské podpoře finlandizace Ukrajiny, jinými slovy prezidentovu podřízení politice Putinova Kremlu. Tento postoj je třeba vítat. To, že mezi postojem prezidenta a vlády je propast, je ovšem smutné.

Zároveň je ale dobře si ujasnit podstatu věci.

Nejde o odmítnutí finlandizace či podřízení Ukrajiny Rusku nebo jeho sladění not s Ruskem. Tato otázka je výlučně věcí Ukrajiny, eventuálně Ruska a jejich vzájemných vztahů. Ty jsou na bodě blízkém absolutní nule, ale to v politice mnoho neznamená, Francouzi se s Němci vzájemně vraždili po statisících a dnes to jsou přátelé.

Pak ovšem je tu otázka angažmá Ukrajiny v paktech a aliancích, jako je NATO a EU. Členství Ukrajiny v NATO nezávisí na tom, zdali nějací politici podepíší nějaké papíry. Tady jde o to, zdali jsou občané stávajících členských států NATO ochotni a připraveni a schopni položit za Ukrajinu život. Moc dobře si to nedovedu představit. Stejně chimérické je členství v EU země, která je nestabilizovaná, bez jasné politické kultury, s nejasnou ekonomikou. Ale toto je zase věc členských států EU, jejich reprezentací a hlavně jejich občanů.

Je tedy dobře, že se Sobotka k Zemanově plácání vyslovil. V parlamentu byl učiněn směšný pokus ustřihnout Zemanovi křídla a omezit mu peníze na cestování, aby se minimalizovala jeho schopnost vyvolávat mezinárodní ostudu.

Možná, že by to vyřešil nějaký Lex Zeman. Něco jako „Prezident Beneš se zasloužil o stát“ a prezident Havel a prezident Masaryk se zasloužili o stát. Ten zákon by mohl znít „Miloš Zeman plácá nesmysly a jeho slova nemají být brána vážně“. Pak by se nemusel interpretovat premiér a rozhlasová rada by nemusela bádat, zda se interview má předtáčet, a televizní editor by nemusel vystříhávat osobní žalovatelné urážky.

Pak by se vše bralo s úsměvem a stačilo by povzdechnout při stém a dalším případu: Inu, to je náš Miloš, zvolili jsme si ho, a tak ho máme.