V těchto dnech vzpomínáme na měnovou reformu v roce 1953. Krom jiného je na všem zajímavé i to, že nadále používáme termínu vymyšleného komunisty, aby zakryli fakt, že během pěti let od svého puče přivedli zemi ke krachu.

Bylo mi osm, když k tomu došlo. Jsem též mezi postiženými, berte to s úsměvem – měl jsem dětskou vkladní knížku, ale založenou pozdě, takže vklad byl přepočítán v poměru 1:50, kdežto ceny byly přepočítány 1:5. S pohnutím jsem slyšel včera v rozhlase vykládat jednoho pozdního bolševika, že kdo důvěřoval režimu a měl peníze na knížce, nepřišel o nic. Byl to člověk podle hlasu soudě staršího ročníku, měl by tedy vědět, jak strašně a podle lže.

Ta reforma měla i pozitivní efekt. Je třeba vzít na vědomí, že v roce 1948 nešlo jen o puč, tedy o spiknutí hrstky nějakých spiklenců. Komunisté měli podporu významného segmentu populace. Byli to politici, a politik je prodavač naděje: já vám nabízím naději a vy mi dejte moc. Oni dali v roce 1948 a vlastně už v roce 1945 naději a moc si v roce 1948 vzali. Po pěti letech lidi monumentálním způsobem obelhali a okradli – už nešlo o krádeže mezi prostým lidem populární, tedy nešlo o okradení bohatých. Ti už neměli dohromady nic. V roce 1953 komunisté obelhali a okradli všechny lidi. Což hodně přispělo k prozření a pochopení věci. Pak už bylo nutno se spoléhat – z hlediska komunistů – ne na spontánní podporu, tu do té doby namnoze měli, ale na korupci a vydírání. Přitom na bajonetech, jak známo, se trvale sedět nedá, i když to někdy vydrží hodně dlouho.

Je kupodivu, že i šedesát let poté jim věří jeden volič z pěti a že se najde člověk schopný lhát do rádia stejně bezostyšně,. jako lhal prezident republiky v roce 1953.