Kde jsou ty časy, kdy bylo jen ministerstvo hospodářství, stýskal si premiér Babiš a dodal k tomu důvod množení ministerstev. Je to podle něho důsledek poměrného volebního systému. Kdyby byl většinový ve stylu vítěz beze vše, nebylo by třeba koalic, a tudíž by odpadl důvod odměnit předáky vládních stran ministerskými posty. 

To už je takový obyčej, že si různí subjektové vykládají svoje karty a rádi by měli volební systém takový, aby jim zabezpečil vítězství na věčné časy. Babišovo ANO má největší oporu, ale zase ne tak velkou, aby mohlo lomcovat zemí po svém. Takže systém vítěz bere vše by se šiknul, i kdyby bylo to vítězství o prsa. No a aktuální běžci na konci peletonu někde u chvostu by si přáli změnu volebního systému, aby nebyli na chvostu.

To vše je folklór, realita je taková, že univerzální ministr Havlíček tedy povede i dopravu, takže bude mít na krku rezort obsahující vše od atomových elektráren po vysokorychlostní železnice, které se už na papíře začínají rýsovat po třiceti letech svobodného života a patnácti letech členství v unii. Řeči o slučování ministerstev jsou jen taková milá pohádka na dobrou noc. Lid nemá ministerstva rád a vzal by s potěšením na vědomí, že jich ubylo. Ono jich neubude, ale dobře se to poslouchá. Skandál kolem zakázky za čtyři sta milionů za něco, za co zaplatilo Slovensko pětasedmdesát, pozvolna utichá. Vede se jen debata o tom, kdo o zakázce věděl a kdo nevěděl. Vláda zjevně nikoli, podle Zbyňka Stanjury o tom nevěděla ani dozorčí rada Státního fondu dopravní infrastruktury. 

Zvláštní věc. Praktiky opravdu odlišné od řízení firmy. V řádné firmě by snad mělo být jasné, jaké jsou kompetence v nakládání s penězi, kdo má podpisové právo na pětisetkorunový nákup a kdo na nákup za pět set milionů. No, ten stát je zjevně něco jiného než firma. Zvláštní také je, že se k věci vyjádřil kde kdo, ale od šéfa SFDI se veřejnost nic nedozvěděla. Ten měl přece vyletět (bez padáku) jako první, nebo tak aspoň to vypadá.