Prudká polemika se rozproudila kolem kresbičky, která se objevila na webu Václava Klause. Jsou na ní zobrazeny dvě trojice: dva chlapi a dítě a dvě ženské a dítě; v prvním případě jde dítěti z hlavy bublina KTERÁ Z NICH JE MOJE MAMINKA a v druhém případě KTERÝ Z NICH JE MŮJ TATÍNEK. Klaus je kvůli kresbě osočován z "podporování stereotypů" a "útoků na děti".

Nemohu se nerozpomenout na své setkání s Jiřím Hromadou, tehdy šéfgayem, někdy před dvaceti lety: dělal jsem s ním interview o homosexualitě a manželství osob stejného pohlaví a samozřejmě že na přetřes došlo i i osvojování dětí. Šéfgay mne výmluvně ujišťoval, že něco takového nepřipadá v úvahu. No a vida, je to tady a jedna kresbička na webu rozpoutá hněvy.

Zajímavé je, jak často jsou aktivisté jakéhokoli druhu nedůtkliví a jak málo mají smyslu pro humor. Smrtonosná sebevážnost, to je jeden z určujících rysů aktivismu. Jakmile je to jenom trochu možné, ideologické stanovisko je vymáháno i právem, případně i silou - vzpomeňme na vražedné odezvy na karikatury Mohameda.

Zatím nikdo není chválabohu povinen být nadšený myšlenkou homosexuálních sňatků a tím méně osvojováním dětí. Jeden z aktivistických argumentů této debaty je ten, že Klaus nezkoumal postoje takto žijících a osvojených dětí. Jednak bych se nedivil, že zkoumal, protože zkoumání má v povaze, a zajímalo by mne, jak oponent ví, že nezkoumal, a pak taky, zdalipak existují tvrdá data o tom, zda zveřejnění jedné kresbičky na Klausově webu kohokoli poškozují.

Ano, i toto je součást neoviktoriánského pokrytectví, geniálně předvídaného Aldousem Huxleyem v románu Báječný nový svět, překládáno i jako Konec civilizace. Zatím tedy je to v rovině diskuse. Kéž by při tom zůstalo.