Ekologisté se kupříkladu začínají radikálně vymezovat vůči větrným elektrárnám – donedávna pro ně byl větrník tím, čím je pro křesťana krucifix. Pomohli vydupat ze země dotace pro „alternativní energii“, průmysl zavětřil peníze a ekologista je nespokojen: zjišťuje, že na jeho milovaném symbolu alternativnosti se dají vydělat peníze! Totéž v modrém je příběh biopaliv. Co je víc obnovitelné a alternativní, než to, co roste na poli! Kdo se stavěl proti, byl označen za neokonzervativce. To bylo včera. Dnes se proti biopalivům z kukuřice, řepky a dalších plodin stavějí dobře placení nezávislí odborníci, zatímco včera jiní dobře placení nezávislí odborníci doporučovali dotace.

Takže momentálně to vypadá tak, že máme mít hrůzu z oxidu uhlíku z tradičních paliv, ale taky z dusičnanů, které jsou prý ještě horší. V základním principu ale rozpor mizí. Je totiž jedno, čeho se mají lidé bát, hlavně, když se bojí. On se vždycky někdo najde s doporučením, čeho se mají bát momentálně.