V těchto dnech si připomínáme padesáté výročí událostí, které vyvrcholily vpádem pěti armád do Československa, přičemž ta sovětská se v něm dočasně usídlila. Tehdy se říkalo, že jednotka dočasnosti je jeden furt. 

Je dobře si na tuto jednotku vzpomenout při tvrzení Andreje Babiše, že sice předal Zemanovi seznam navrhovaných ministrů, ale že ministerstvo zahraničí nejspíš povede dočasně Jan Hamáček. Vzhledem k Ovčáčkovu NIKDY, NIKDY vůči Pochemu se dá soudit, že půjde o dočasnost trvalou. Ta původní sovětská dočasnost vydržela přes dvacet let. Ta hamáčkovská vydrží do té doby, dokud bude domeček z karet Babišovy vlády stát, pokud vůbec bude řádně ustaven, tedy získá parlamentní důvěru, ber kde ber.

Nadále jde o hru na kuře, tedy jde o to, kdo uhne, kdo se podvolí. Opětovně se to chce od Jana Hamáčka. Žádná se po něm, aby ze sebe udělal naprostého pitomce. On navrhl Pocheho na post ministra zahraničí, Babiš návrh předal do prezidentské kanceláře a tam s ním naložili jako s toaletním papírem. Jestli tohle Hamáček spolkne, pak snad ani to kuře není.

Sociální demokracie není jednotná ani v této věci. Místopředseda strany Martin Netolický trvá na tom, že prezident se musí držet ústavy (to si tedy dovoluje hodně!), a nadále navrhuje dát prezidenta k Ústavnímu soudu. Šlo by o kompetenční žalobu. Netolický má pravdu z mnoha důvodů. Tanečky kolem jmenování ministrů provozovali jak Havel, tak Klaus, a bylo by tedy užitečné v té věci udělat jednou provždy jasno. Což je v moci Ústavního soudu. Ale i aktuálně je tu ještě případ jmenování či nejmenování dvou profesorů Fajta a Oščádala, řádně nominovaných univerzitními orgány. S ustavením vlády to nesouvisí, nicméně je to projev megalomanie člověka rozšiřujícího svoje pravomoci mimo oblasti vymezené zákony a ústavou. K tomu je třeba ještě dodat, že Andrej Babiš o kompetenční žalobě odmítá uvažovat. Jeden mizerný sociálnědemokratický ministr mu nestojí za to, aby si to rozházel s prezidentem.

Jestli si tohle nechá Hamáček líbit, tak je to mizerný předseda mizerné strany.